Stále se nemůžu zbavit smutku z toho, jakou popelkou je na našich operních scénách baroko. Máme špičkové, světově uznávané interprety, ale za barokní operou prostě musíme do světa. Čest výjimkám. Co, čekáte, že budu psát zase o Brnu, že jo? Velebit Janáčkovu operu, hmmm… Tak ne, tentokrát cena putuje do Plzně.
V Plzni totiž korunovali Poppeu. A navíc s noblesou a šarmem. Plzeňské divadlo J.K. Tyla navázalo na předchozí povedenou inscenaci opery Orfeo a přineslo skvělé nastudování dalšího majstrštyku geniálního Claudia Monteverdiho.
Korunovace Poppey – L’incoronazione di Poppea – je opera plná krásné muziky a hanebných lidí. Ústřední zamilovaná dvojice, která v závěru opery cukruje svůj nádherný duet Pur ti miro, u kterého se všichni dojímáme, není nikdo jiný než nechvalně proslulý císař a krutovládce Nero a jeho milenka Poppea. Ani ona, ač má ústa plná něžných slovíček, není žádná světice, ale pěkná mrcha, která neváhá při své cestě k moci sáhnout k intrikám a vraždění. Jedinou vysloveně charakterní postavou celé opery je senátor a filozof Seneca. Jak ale víme, i právě proto, že Neronovi vyčítá jeho rozhodnutí zapudit manželku Octavii a oženit se s courou Poppeou, jsou jeho dny za Neronovy vlády sečteny. Kdo se protiví touhám císaře, musí být odstraněn. Ona korunovace, jíž opera vrcholí je ve skutečnosti triumfem hanby, intrik a násilí. A vůbec není divu, že v Plzni se celé to závěrečné cukrování odehrává nad hořícím Římem, který je ústřední dvojici jen hračkou.
Aby celá opera nebyla jen závažná, je prošpikována vtipnými glosátory dění z řad nízkých prostých lidí. Služebné a komorné, pážata. Ti přehlížení se samozřejmě také někdy snaží vytěžit z celé situace, ale zároveň, ač (záměrně) v komických výstupech, upozorňují tu na nedostatek věrnosti a upřímnosti v mocenských hrách, tu na přelétavost lásky a náklonnosti, tu na těžký osud žen, které jsou hračkami v rukou mužů.
Myslím, že přesně v tomhle kontrastu je to zrcadlo nastavené Korunovací Poppey. Ve vší slávě a noblese usedá “nevěstka Babylonská” vedle svého šíleného muže, aby vládli Římu, který je v troskách a plamenech. Výjev jak z opiového salonu (jistě ne nadarmo jsou všechny květy na scéně vlčí máky): Oddáni sami sobě a svým snům a touhám zpívají na hořících troskách světa tito dva šílení milenci svůj legendární duet. Když je moudrost (Seneca) odstraněna, zbývají jen přehlížení a “neviditelní”, kteří vědí, že “šílená ctižádost je tím nejbouřlivějším citem a že u dvora nikdy nepřebývá věrnost.”
A triumfující Amor? Není to obvyklý růžolící andílek, ale dáma v černé. Doprovázená svými temnými pobočníky, kteří si s lidmi jen zahrávají. Triumfuje v pozadí ozářená plameny hořícího Říma ne nepodobna pekelníkům z obrazů Hieronyma Bosche.
Plzeňské nastudování v režii Tomáše Ondřeje Pilaře představuje Korunovaci Poppey na vkusné velmi klasické scéně Petra Vítka, stylizované do jakéhosi zámeckého salonu, kde se odehrává většina děje. Salon postupně chátrá, dveře nahradí potrhaný závěs, ve zdi se objeví díra. Jakoby ozvěny Neronova nešťastného vládnutí, které je triumfem úpadku. Velmi vkusné jsou kostýmy Aleše Valáška. V náznacích odkazují k antice i k baroku, ale nejde o žádný zběsilý mix z divadelního fundusu, naopak, je to elegance, skvěle umocňující výraz jednotlivých postav a celé scény. Herectví postav upomíná k baroknímu stylizovanému projevu s pomalým pohybem a akcentem na držení těla a gesta. Přesto však opera nepůsobí nudně a zdlouhavě, naopak, je svěží a velmi živá.
Jedinými limity plzeňské scény jsou snad jen ty technické. Třeba hlučný motor který ovládá mašinérii kulis a lanoví. Občas mi přišlo, že i svícení má svá omezení, což mě s ohledem na to, že je zaň zodpovědný Daniel Tesař, trochu mate. U něj jsem zvyklý v inscenacích na výbornou práci, takže mám pocit že Plzni mohla být chyba i jinde. Kdo ví. Nejzávažnějším kolapsem byl ale výpadek titulkovacího zařízení, které nefungovalo celý prolog a naskočilo až při prvním dějství a to se obsluha ještě asi dvě minuty pokoušela doostřit obraz. Drobné výpadky pak následovaly během celého představení a kazily jinak výborný dojem z celého představení.
Hudebně je opera prováděna s malým orchestrem za řízení a v hudebním nastudování Vojtěcha Spurného. V opeře nejsou velké sbory. Každá chyba je tak hned patrná a může vše zmařit. V Plzni ale provedení zvládli na výbornou. Pěvecky Plzeň velmi mile překvapila. Představitelé hlavních rolí byli perfektní hlasově i herecky. Nero Vojtěcha Pelky byl studený přezíravý mladíček toužící po vlastním uspokojení, ctižádostivá mrcha Poppea v podání Lucie Kaňkové jej zdatně doplňovala. Jejich závěrečný duet při němž si, zahleděni jen sami do sebe, pohrávají s Římem tak trochu lenošivě a snad i znuděně, byl vpravdě korunovací celé opery. Octavia Markéty Cukrové byla skvělá zhrzená a pomstychtivá manželka a jejímu hlasu bylo i plzeňské Velké divadlo malé. Josef Kovačič coby Seneca mi zase učaroval hloubkou a mocností hlasu, který perfekně seděl k závažnosti postavy stoického filozofa.
Za zmínku v plzeňské inscenaci stojí i taneční složka, která nezřídka působí v soudobých nastudováních cize a křečovitě. V Plzni tomu bylo přesně naopak, tanečníci i tanečnice naprosto přirozeně propojovali scénu s jejími pěveckými/hereckými aktéry a rozvíjeli úspornou, ale velmi působivou choreografii.
Zkrátka Korunovace Poppey v Plzni je úkaz na českém operním nebi. Je odvážným a zdařilým počinem, který si právem vysloužil bouřlivý potlesk publika na závěr a rozhodně stojí za shlédnutí a slyšení. Bravi tutti!
L’incoronazione di Poppea | Korunovace Poppey – Claudio Monteverdi
DJKT Plzeň – Velké divadlo, 12.12.2021
Hudební nastudování: Vojtěch Spurný
Dirigent: Vojtěch Spurný
Režie: Tomáš Ondřej Pilař
Scéna: Petr Vítek
Kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Choreografie: Martin Šinták
Obsazení:
Nerone: Vojtěch Pelka
Poppea: Lucie Kaňková
Ottavia: Markéta Cukrová
Ottone / 1. Senekův žák / Amorino 4: Bedřich Lévi
Seneca: Josef Kovačič
Arnalta / Nutrice: Tomáš Kořínek
Virtu / Drusilla / Amorino 2: Stanislava Mihalcová