To je ten, který v mnohých mnohé vytrpěl,
to on byl v Ábelovi zabit…
— Melitón ze Sard | O Pasše
Od Adama až po Mojžíše tedy vládla smrt, a to i nad těmi, kdo nezhřešili stejným proviněním jako Adam. Adam byl předobrazem Toho, který měl teprve přijít.
—Římanům, 5:14
Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť než Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého, a přestože zemřel, díky ní dosud mluví.
—Židům, 11:4
Zlo je cena svobody.
—Rüdiger Safranski
Berlínská státní opera (Staatsoper unter den Linden) nemohla ke Dni smutku (Volkstrauertag), kterým si Němci připomínají všechny oběti válek a bezpráví, vybrat lepší titul než Il primo omicidio od Alessandra Scarlattiho.
Příběh první (bratro)vraždy je mýtickým příběhem, vyprávěním o zrodu zla v člověku, o povstání člověka proti člověku, bratra proti bratrovi, protože nebyla naplněna lidská očekávání a touhy. A zároveň je příběhem o Bohu. O tom, že Hospodin zkrátka pracuje jinak než automat na lidská přání a že má zvláštní slabost pro opomíjené.
Kain má podle lidských měřítek nárok na to být smírcem mezi Hospodinem a člověkem, je přece na rozdíl od Ábela prvorozený. Jeho oběť má být přijata. A přesto jeho hranice sotva doutná, zatímco Ábelova oběť stoupá k nebesům a je vlídně přijata. Hospodin se slituje, i nad Kainem, jenže ten je přesto nespokojen. On měl být ten vyvolený, na jeho straně je právo…
V knize Genesis je tento příběh shrnout v 16 verších čtvrté kapitoly. Scarlattiho oratorium pracuje s textem Antonia Ottoboniho a má dvě části. Inscenační tým v Berlíně pod vedením Romea Castellucciho nádherně a přesně vystihl mnohovrstevnatost celého příběhu i jeho ukotvení v teologickém rámci dějin spásy.
První část má snovou atmosféru, mimo čas a prostor. Scéna je tvořena pouze zpěváky a světelnou hrou (Romeo Castellucci a Benedikt Zehm) za poloprůhlednou látkovou stěnou za nimi. Adam s Evou a dvěma syny jsou již vyhnáni z Ráje, ten už je jen obrazovou plamennou ozvěnou. Celý minimalistický koncept je naprosto úchvatný. Kostýmy jsou soudobé, herectví je záměrně redukováno na postoje a gesta, je tedy připomínkou barokní opery a zároveň prostorem pro meditaci, umocnění dojmu a výrazu. Světelné projekce naopak působí soudobě jako z galerie moderního umění. Propojení časů dávných a budoucích v těchto symbolech ukazuje věčnou platnost příběhu, který není letopisem, ale archetypálním obrazem, otázkou po původu zla. Snové vidění ještě násobí jednoduché obrazy. To když pramáti rozevře náruč a z ní se vysypou jablka, nebo scéna, kdy se ke světelným obrazům připojí gotický oltář s výjevem Zvěstování panně Marii. Jen vzhůru nohama, coby zrcadlení. Kristus, Spasitel, který má přijít. “Druhý Adam, o němž věštili nám proroci. První Adam zhřešil sáhnuv po ďábelském ovoci,” zpívá se nejen v Martinů Hrách o Marii. Na tento oltářní obraz Zvěstování zavěsí Ábel příslib oběti beránka. Marie přijímající anděla s lilií stoupá k nebesům a Ábel stojící v bílé košili potřísněné krví beránkovou.
Druhá část díla je scénicky v kontrastu s tou první. Zcela logicky. Opouštíme rovinu prvotního obrazu. Jsme na zemi, tady a teď. Kain se rozhodl pro pomstu, spravedlnost. Nasazuje masku přetvářky a se slovy, že není přece nic upřímnějšího než bratrská láska (duet Kaina a Ábela: La fraterna amica pace), se chystá zabít svého bratra, který si k němu přišel odpočinout. Před vraždou ještě zazní nádherný rozhovor (dvě árie), kdy již rozhodnutý Kain umlčuje poslední ozvěny svědomí. Je podrážděný i jen prostým zvukem potůčku či šuměním listí (árie: Perché mormora il ruscello), a Ábel jej uklidňuje, aniž by tušil, co se jeho bratrovi honí v hlavě (árie: Ti risponde il ruscelletto). Ač ještě spolu, jsou již rozděleni nenávistí a zlobou. Když člověku buší krev ve spáncích a hučí v hlavě ze vzteku, těžko může najít potěšení v kráse a zaslechnout opravdové zurčení potůčku a šumění listí.
Scéna se proměnila. Je zcela konkrétní. Travnatá pláň s potokem a kameny. Náš svět. Žádné kdesi tam, ale tady a teď. Další proměna přijde po vraždě Ábela. Kain, zděšený sám sebou prchá a náhle je v tom zmatku na scéně malý Kain. Dětský Kain. Dospělí mizí ze scény. Všichni protagonisté budou od této chvíle děti. Vzhledově malé obrazy dospělých předobrazů. Stejné šaty, stejné účesy. Zpěv se přesune do orchestřiště a děti budou pouze hrát a deklamovat. Precizně a přesvědčivě. Prohřešky dospělých, hřích Adamův i Kainův zatěžují další a další generace. Nikoli však beznadějně. Děti mají totiž sílu i možnosti odčinit chyby svých rodičů.
Eva s Adamem truchlí pro své ztracené syny. Zabitého Ábela i ztraceného a Hospodinem potrestaného Kaina, odsouzeného k životu ve vyhnanství. Ábel z nebes utěšuje matku.
Děti na scéně postupně odstraňují těžké kameny, pod kterými Kain skryl Ábelovo mrtvé tělo. A pod těmi kameny křivd je malý Ábel, dítě. Zohavený, krvavý. Nikoli krví beránkovou, ale krví vlastní. Dětské ruce jej něžně vytáhnou zpod kamení, svléknou mu zkrvavený šat a omývají jej. Kain je mezitím ukrytý za zdí z kamenů, kterou si sám vystavěl. Eva pláče, stejně jako matka Páně pod křížem. Celý ten výjev je náhle obrazem snímání z kříže a ukládání do hrobu. “To Kristus byl v Ábelovi zabit!” můžeme volat s Melitónem ze Sard, zatímco Adam s Evou volají k Hospodinu o milost a spásu a ta je přislíbena. Šťastná vina! Přestože jsi mne zavrhl, spása přijde. Hříchy budou odčiněny a zahlazeny. A spása přijde skrze právě toho, kterého jsi zavrhl, tam, kde to nečekáš, protože Hospodin má zalíbení v malých, nikoli mocných, tohoto světa.
Celé dílo a jeho berlínská inscenace je poskládané z obrazů a hry gest a výrazů, ty nechává působit na diváka/posluchače a dává mu prostor je vnímat a promyslet a je to síla. Už dlouho jsem neviděl něco tak působivého!
Pěvecké výkony byly vynikající. Skvělá a bezchybná byla hra orchestru. Živá a svěží, když bylo třeba, jindy něžná a meditativní. Mladý ansambl B’rock orchestra pod vedením René Jacobse podal fantastický výkon a byl za něj právem odměněn dlouhotrvajícím silným potleskem.
Bravi tutti!
Il primo omicidio | Alessandro Scarlatti
Romeo Castellucci
B’rock orchestra, řídil René Jacobs
Staatsoper unter den Linden, Berlin | 17.11.2019
***
Nu, v Berlíně jsou holt Barocktage, takže je třeba využít víkendu. Začal jsem z lepšího konce, ale není všechno jen vynikající. Den před Scarlattiho oratoriem byl dnem s Purcellovou operou Dido a Aeneas. Není mi neznámá, slyšel i viděl jsem již několik provedení. U nás je k vidění v Brně ve vynikajícím spojení s Martinů Gilgamešem v Národním divadle. Je to nádhera a už jsem o tom psal.
Berlínské provedení přitahovalo hlavně obsazením role Dido. Marii-Claude Chappuis jsem slyšel v této roli již v Praze v koncertním provedení pod vedením Václava Lukse. Ten krásný hlas jsem chtěl slyšet znovu. I přeslechl jsem varovné hlasy z Berlína, že režisérka Sasha Waltz je trochu podivínka a že to možná bude dost zběsilé.
A bohužel bylo.
Není to první představení, kde se opera kombinuje s baletem. Ostatně i brněnský Gilgameš pracuje s dvojicemi tanečník/zpěvák a Sasha Waltz, to je zkrátka moderní tanec. A já už jsem někde psal, že někdy mám s moderním tancem problém. Vůbec mi nevadí soudobé uchopení díla, to naopak mnohokrát vítám. Je-li to připraveno s úctou k dílu samému, může to být svěží a obohacující, může to odkrýt nové pohledy a vhledy.
Berlínské provedení však bylo frenetickým křepčením nad roztrhaným Purcellovým dílem, ze kterého nezbylo zhola nic. Zajímavý a velmi působivý začátek opery s mluveným prologem, který se zpravidla vůbec neuvádí, se odehrával jako akvabely v obřím akváriu na jevišti. Byla to radost! A vše se zdálo v pořádku.
Jenže tím to skončilo. Vlastní opera už byla jen poměrně slabě zazpívána, vynikala opravdu jen Marie-Claude Chappuis a sbor Vocalconsort Berlin, a bohužel i velmi slabě odehrána. Domácí AkaMu neboli Akademie für alte Musik Berlin pod vedením Christophera Mouldse předvedla k mému překvapení naprosto šedivou nebarevnou a totálně utahanou hru, která skoro ani sborům (a že jich je v opeře dost) nenechala prostor. Nabízí se srovnání například s krásným barevným provedením Le Concert d’Astree pod vedením Emmanuelle Haïm, nebo i provedení našeho Collegia 1704 s Václavem Luksem, obě vynikající!
Sasha Waltz si celého Purcella ukradla pro sebe a svou egoistickou taneční show a když říkám, že dílo roztrhala, tak to platí doslova. Doprostřed opery bylo vloženo rádoby vtipné, snad trochu queer taneční číslo, kde se tanečníci pitvořili a předváděli jakousi karikaturu baletu. Smysl téhle “taškařice” ve stylu: vysypeme šatník a pak v těch kostýmech budeme skákat, válet se a házet si s nimi a tvářit se jako vtipný moderní tanec, mi opravdu unikl a zabil poslední chuť dokoukat dílo do konce. Dramatičnost díla se rozpadla a poztrácela v sukních a kalhotách roztahaných po jevišti. Velká láska byla redukována na kabaretní výjev a pouťovou taškařici nevalné úrovně. V odchodu mi zabránilo jen to, že jsem seděl uprostřed řady. Část publika se ale bavila, takže ta šaškárna asi splnila účel. Díky tomu, že jsem neodešel jsem si mohl alespoň vychutnat Didonin nářek, který Marie-Claude Chappuis přednesla stejně krásně, jako kdysi v Praze. Přestože provedení nakonec sklidilo potlesk, já jsem si poznamenal: NIE WIEDER SASHA WALTZ!
Dido & Aeneas | Henry Purcell
Sasha Waltz
Akademie für alte Musik Berlin, řídil Christopher Moulds
Staatsoper unter den Linden, Berlin | 16.11.2019