Jak jsem už na Notesu psal, do Vambeřic se putovalo z různých míst.
Kousek od Police nad Metují je Suchý Důl, místo údajných mariánských zjevení z přelomu 19. a 20. století. Tehdejší sláva Suchého Dolu prý dokonce načas zastřela tu Vambeřickou a vrchnost i církev, tehdy ruku v ruce, zasahovaly proti poutníkům. Zda zjevení, která měla Kristýna Ringlová byla opravdová či nikoli, se nedozvíme, a asi to ani není cílem. Zázraky se totiž nedokazují. Jsou jakýmsi prolomením se věčnosti do našeho času a upomínají na nesamozřejmost a nepostihnutelnost světa, ve kterém žijeme. Myslím, že Kristýnin život krásně vystihl Petr Linhart v písni Kristýno! v otázce: Jaké to asi je žít se zjevením?
Ale zpátky do minulosti a k poutníkům vambeřickým. Ještě před zjeveními Kristýny Ringlové chodili Suchým Dolem poutníčci i do Vambeřic a to je kousek cesty, který zatím chyběl do mozaiky poutních stezek.
Suchdolská cesta navazuje na trasu z Police, se kterou se spojí na Kamenné cestě nebo u Cihlářova kříže, záleží, jak se vám chce jít. My jsme vyšli ze Suchého Dolu z návsi. Stojí za to jednak kvůli kříži s výjevem Johánka střežícího zpovědní tajemství před Václavem IV., jednak kvůli novému památníku rolníkům ze Suchého Dolu, který byl postaven na paměť stoletého výročí republiky. Na soklu památníku je seznam sedláků v Suchém Dole v roce 1918 a ta jména si zapamatujte. Proč? Protože ta jména jsou coby špendlíky zapíchané do mapy Vambeřické cesty. Lidské osudy, které vyznačily napevno stezku k milosrdné sošce z lipového dřeva. Až budete na křížích Vambeřické cesty číst, kdo jednotlivé kříže nechal vztyčit, pochopíte. Jansa, Ringl, Kohl, Bareš…
Z návsi jdeme po žluté do kopce. Hned za vsí je mezi stromy ukrytý skvostný výjev Korunování Panny Marie mezi stromy. Ukrytý v té zeleni, překřtil jsem si jej na Madonna im Grünen (Madona v zeleni) ve vzpomínce na obraz od Josefa Führicha v Chrastavě. Byť výjev není madona, ale Korunovace, tedy žádné Jezulátko, ale Maria a Ježíš Vzkříšený, spolu s Otcem a Duchem v Trojici jediný.
Spolu s Marií je odsud třeba vystoupat. Do kopce ke Slavnému. Cestou kolem křížů… Ringlův a Jansův. Ten poslední je pro svou zachovalost asi nejkrásnější. U mnoha křížů se totiž bohužel nedochovaly horní kamenné části – kříže s korpusem. Kdo ví, kde skončily. Mnoho z nich je dnes nahrazeno alespoň kovanými náhradami. Jansův kříž zůstal celý, včetně krásného kamenného Ukřižovaného. Nákladem Josefa Jansy – 1847.
Slavný je malá vysoko položená vesnička s krásným rozhledem, východiště cest do skal Polických stěn kolem Božanovského špičáku. Za Slavným je třeba uhnout ze stávající cesty, protože v poli stojí další kříž. Poslední na tomhle kousku Vambeřické cesty. Dnes je ztracený v na kraji pole a louky, takže se k němu dá naštěstí dojít, i když cesta už tudy nevede.
Fenomén zmizelých cest je vůbec zajímavý. Možná jste postřehli aktivitu Starostů a nezávislých – 1000+1 cesta pro krajinu. V souvislosti s Vambeřickou cestou je to zajímavé a ne úplně od věci. I tady totiž platí, že to, co minulý režim zničil a rozoral, se nedotklo katastrální mapy. Úsek Vambeřické cesty údolíčkem z Police nad Metují, který dnes poutníci nesmyslně obcházejí cestou, která není prošlapaná sandály předků, ale spíš projetá koly traktorů, stále existuje v katastrálních mapách. Půl cesty patří městu Police nad Metují, půl obci Suchý Důl. Naštěstí vede loukou, ne polem, ale přesto by stálo snad za úvahu tenhle úsek obnovit. Ne v podobě asfaltové cesty, jako se tomu z prostředků EU stalo mezi Radkem a Vambeřicemi na polské straně, ale citlivou změnou hospodaření, zkrátka jen jinou sečí a snad ani ne alejí stromů. A bez cedulí, citlivě. Ony totiž nohy zmáčené ranní rosou, pavučiny mezi stébly trávy a třpyt kapek na zeleném koberci k pouti patří víc než záplava infocedulí a asfalt nebo štěrk. Vše podstatné už je obsaženo v chůzi, křížích a textech na nich, poutních písních, zpěvu ptáků a slunečních paprscích, které rozpouštějí ranní mlhu.
Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestru, matku zemi,
která dává život a jež vládne nade všemi
a jež rodí různé plody, trávu a barevné květy.
— sv. František z Assisi | Píseň tvorstva
