Pouť do Vambeřic

„To bylo to místo zázraků, kam mnozí ze zvědavosti pro podívanou zdaleka putují, kam tisíce jiných vede pevná víra s nadějí, že matka Boží uzdraví neduh těla nebo duše, utěší zarmoucené srdce, povznese sklíčenou mysl.”

Alois Jirásek, U nás – díl III.  – Osetek, kap. XLVII

 

„Babička, ukazujíc přes Hejšovinu, říkala dětem: “ Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách strávila jsem několik šťastných let.”

Božena Němcová, Babička

Do Vambeřic už se zase nějaký ten pátek chodí na poutě. Není už to jako za časů Němcové nebo Jiráska, ale nevadí. Cesta šlapaná tisíci poutníků už zase šněruje krajinu a spojuje zemi s nebem. Za léta opomíjení a snad i cíleného potírání těch opravdových poutí se části cesty ztratily v loukách a polích. Co zůstalo, jsou kříže, sloupy a zbožná zastavení. Některé ohlodal čas, jiné otloukli vandalové, ale většina z těchto majáků a nádherných děl lidového kamenictví stále zůstává a proto se pouť do Vambeřic dá jít, i když cesta místy chybí.

Z Kladského pomezí se do Vambeřic chodilo z několika míst, my jsme si vybrali to nejoblíbenější, Polici nad Metují.

Když sem byla zavedena dráha, začala většina poutníků využívat právě tuto vymoženost průmyslové revoluce, proto se Police stala známým a oblíbeným východiskem pouti. Dá se jít přes Suchý Důl a projít si tak i příběh Kristýny Ringlové a jejího zjevení. K tomu doporučuji poslechnout si krásnou píseň Petra Linharta Kristýno! z alba Rozhledna. Tuhle cestu jsme už šli samostatně, proto jsme nyní zvolili cestu jinou, cestu, kterou si musíte tak trochu najít sami. Stačí mapa, trochu intuice a pak už jen hledat kříže.

Je sobota po Nanebevzetí Panny Marie. Vyrážíme z Police od sloupu Bolestné Panny Marie do kopečka a pak už polní cestou mezi sklizené lány s balíky slámy. V údolích se ještě válí mlha. Cesta sbíhá do širokého údolíčka. To je místo, kde ji musíme opustit. Tady se totiž poutníci dávali po hraně údolíčka vzhůru do kopce. Couráme mokrou travou. Ve svahu nad námi je první kříž. Z toho původního zbyl jen kamenný sokl na který kdosi připevnil nový snad betonový kříž se zbytky červené barvy. Snad tak nějak symbolicky.

Rozorané meze, ztracené cesty. Místo toho velké průmyslové lány, kde pro poutníky není místo. Naštěstí v tomhle údolí zůstaly alespoň louky. Postupujeme výš, nohy zmáčené. V travinách se lesknou pavučiny s navlečenými korálky rosy a velkými žlutými pruhovanými pavouky. Křižáky pruhované tu asi poutníci z doby Němcové a Jiráska sotva potkávali. Vlivem oteplování a změn klimatu jsou však dnes tito křižáci na loukách nad Policí jako doma. Za starým sadem je ve stínu stromů další kříž. “Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi!” Od něj šikmo přes louku už vidíme další. V ranním slunci a mlze je to kouzelný výjev.

Tak postupujeme dál a dál, od kříže ke kříži. “Kde Boží přítel stojí, zla mocnost kráčet se bojí,” stojí na dalším kříži. Nahoře v louce je skupina starých lip. Je jasné, že mezi nimi bylo další zastavení cesty. Ve stínu čtyř lip je ukryt poklad kamenického umění, sloup s výjevem korunování Panny Marie. Boční sochy jsou sice poškozené vandaly, ale na vlastní obraz korunování si naštěstí zatím netroufli.

Pár set metrů odtud je vidět mohutný klen. Zde se zmizelá cesta spojuje s tou současnou u dalšího kříže. „Pozdraven buď, můj Ježíši, smiluj se nad mojí duší,” stojí vytesáno “runovou” češtinou na soklu dvě století starého kříže. Na klenu snad stejného stáří je zavěšená úplně nová houpačka. Pokušení k odpoutání se od zemské tíže a k návratu do dětství nelze odolat. Nahoru, dolů, nahoru, dolů… Při tom létání se odhalí tajemství tohoto místa. Ve spodní části houpačky je ukrytý památník se vzkazy poutníků a turistů, kteří se tu také na chvíli vznesli od země. Výborný nápad. Místo propojuje napříč generacemi.

Od houpačky pokračujeme dolů do dalšího údolíčka k Barešovu kříži a od něj pak nahoru ke kříži Cihlářovu. Tady uhneme do lesa do skalního labyrintu a projdeme na Kamennou cestu, která mírně stoupá k Pánovu kříži.  Jsme pod Božanovským Špičákem na nejvyšším bodě pouti. Čeká nás Machovský kříž a pak už sestup krásným lesem k Božanovu, poslední české vsi.

V lese jsou zachovalé poměrně dlouhé úseky původního dláždění, opěrné zídky a rozcestníky. Po suchém létě konečně docela pršelo a les je plný hub. Usoudili jsme ale, že je necháme houbařům, protože my jsme tu dnes coby poutníci. Před Božanovem na konci lesa uhneme a jdeme po lesním okraji k dalšímu kříži zarostlému v podrostu. Pokračujeme lesem po cestě zpevněné starým železničním svrškem. Je to trénink kotníků. Cesta podle mapy končí na kraji lesa, přesto je však znatelná i dál. Kartograf zjevně předpokládá, a asi správně, že už tu dlouho nebude.

Jdeme po kraji louky a už vidíme další kříž. Tentokrát nezvyklý oboustranný výjev. Z jedné strany Ukřižovaný, z druhé strany sv. Jiří an probodává draka. Ten v lidovém pojetí vypadá spíše jako hroch. Řemeslná práce z konce 18. století.

Tady už se trasa napojuje na silnici do Polska. Ve Studené Vodě poslední kříž na českém území, ukrytý mezi obřími zeravy, pak už státní hranice a napojení na kladskou část svatojakubské cesty, která se zde pochopitelně překrývá s poutnickou Vambeřickou cestou. Čeká nás koupaliště v Radku s pivním osvěžením v kempu, vlastní, tak trochu umolousané městečko Radek (Hrádek, Radków, Wünschelburg) a pak poslední část cesty, opravená asfaltová silnička do Vambeřic. Tady už se ke starým uměleckým dílům z konce 18. a počátku 19. století přimíchává polská kýčovitá lidově katolická současnost plná plastových květin, bizarně opravených starých soch a příšerných soch nových. Naštěstí staré kříže zůstávají. Před Vambeřicemi stojí nádherný vysoký sloup s Johánkem, obcházíme úpatí vrchu Sión a už vidíme věž Vambeřické baziliky.

Bazilika je velká, barokně zdobená. Přijdeme k ní odzadu, proto je lépe ji celou obejít. Z rynku vedou k bazilice obří schody, které kdysi někteří poutníci lezli, jak bývá na poutních místech zvykem, po kolenou s modlitbou na rtech. V bazilice samé je mnoho bočních kaplí, okružní chodba je pak plná votivních obrazů s díky za uzdravení, ochránění před pohromou a dalšími výjevy. Nemohou chybět ani odložené berle.

Samotné Vambeřice pak příliš duchovně nepůsobí, jsou až přeplácané zbožnými výjevy z Ježíšova života, Starého zákona a legend. Jak už to na takových místech bývá, je tu spousta zbožnosti, ale také spousta nevkusu a kýče. I to patří k pouti. Ostatně navzdory té zdobnosti a opulentnosti věřící stále adorují nikoli zlato a drahé kamení, ale malou prostou sošku z lipového dřeva. Protože slovy Skácelovými, naděje má z buku křídla a srdce z dřeva lipového. Tak i Maria, jakkoli je zvána královnou, má srdce z dřeva lipového, plné milosrdenství a pochopení. A věřím, že má i duhovou auru, takovou, jakou Elżbieta Podleśná namalovala na kopii obrazu Panny Marie Čenstochovské z Jasné Hory a byla za to zatčená polskou policií. To proto jsem všem přátelům, s nimiž jsem tohle putování podnikl, daroval odznáčky s Elzbietinou úpravou prastaré ikony černé madony. Pro letošní Prague Pride je nechalo vyrobit křesťanské sdružení Logos.

Za sebe pak tuhle pouť věnuju všem těm, kteří jsou opomíjeni, přehlíženi a vystrkováni ze společenství Božího lidu a prosím za prozření těch, kteří už zapomněli, že Bůh miluje pestrost a že duha je znamením Jeho smlouvy se vším stvořením, jakkoli nepasuje do omezených lidských škatulek církevních pořádků. Amen!