Inu, vydal jsem se do věhlasné opery ve Frankfurtu shlédnout něco věhlasně českého. Smetanův Dalibor. Že svět hraje Janáčka, to už je fakt, že ovšem objevuje Smetanu, je záležitost posledních let. Ne nepochopitelně se Smetanovi věnují německá divadla. V Mnichově i Drážďanech je k vidění Prodaná nevěsta, Frankfurt sáhl po Daliborovi.
Operu Dalibor provázelo rozpačité přijetí od samého začátku. Měla to být velká oslava Čechů, premiéra se konala v Novoměstském divadle v Praze u příležitosti položení základního kamene Národního divadla, řídil ji sám autor. No, velký sukces to nebyl. Původní libreto bylo v němčině, do češtiny jej museli přeložit. Nu a pak… Smetana si dovolil použít leitmotiv, hrůznou to manýru všech wagneriánů. Kritika Smetanu nešetřila, označili jej dokonce za škůdce českého umění a cizáka. Taková byla doba.
Když se na Dalibora dívám dnes, ta práce s leitmotivy je snad to jediné, co mi na celé opeře přijde dobré. Vůbec není cizácká, je česká od sklepa až na půdu. Ty nápěvy, motiv houslí a jakési něžné vzpoury hudební na pozadí vzpoury společenské. Opravdu velké hrdinské momenty však v opeře vlastně chybí, vzbouřenci mají tak trochu problémy sami se sebou, král je alibistický slaboch, a Daliborovi jde vlastně jen o pomstu.
Ve vší úctě k autorovi je pro mne tenhle kus naprosto nepřesvědčivý dějovými zvraty a jaksi uvízlý v době obrozenecké. Je to trochu jako poezie Svatopluka Čecha, krásná, ale jděte s ní na dnešního posluchače. V ději jsem zkrátka nenašel poselství pro dnešní čas, nějakou aktualizaci. Snad se tam podivným queer čtením dá vidět spíš linie velmi těsného vztahu Dalibora a Zdeňka, na kterém to celé stojí (podobně jako David a Jonatan). Velký duet Milady a Dalibora ve druhém dějství se sice snaží vytvořit obraz milující dvojice, ale za tím vším Dalibor tak nějak pořád vzdychá smutkem a touhou po zavražděném Zdeňkovi, spíš než by horoucně vyznával lásku Miladě. Celé to je nějak špatně už od začátku. Vztahový veletoč Milady, které nejprve žaluje vraždu manžela a pak se během soudního přelíčení zamiluje do vraha svého muže, zmate podle mého mnohé. Je to sice óda na věrné přátelství, ale Dalibor je stále ten, který přísahal pomstu. Jakoby nehledal spravedlnost.
Ve Frankfurtu celou operu pojali současně. Je to velká divácká show, kde král je něco jako Jaromír Soukup a Dalibor s Miladou dva protivníci. Cílem Soukupa aka krále Vladislava je nikoli hledání spravedlnosti, ale vytvoření atmosféry hokejového kotle, kde dva tábory fanoušků rozhodují o tom, kdo je v právu. Daliborovi příznivci jsou pak v ději coby undergroundoví pankáči a feťáci, kteří se sotva drží na nohou, natož aby mohli ztéci hradby a zdi Daliborky. Bohužel skutečnost, že režie odebrala Daliborovi housle a nahradila je sluchátky, z nichž Dalibor poslouchá líbeznou houslovou melodii, kterou tak krásně hrál jeho milovaný Zdeněk, je šaškovskou čepicí celému dílu. Silný moment, kdy se Daliborovi přetrhne struna v momentě, kdy vzbouřenci čekají na signál k napadení hradu, je pryč. Sluchátka jsou jednosměrná, individuální, o zvuk houslí se dělíte, rozechvěním strun rozechvějete srdce posluchačů, se sluchátky zůstáváte v Daliborce a symbolicky se odcizujete světu. Rozumím tomu, že housle by v moderním pojetí celé inscenace působily archaicky, ale sluchátka z mého pohledu celé provedení zabila. Jediný velmi působivý moment celého večer se tak smrsknul na scénu ve věži Daliborce, kde Milada přicházející za Daliborem, symbolicky zhasíná reflektory ve studiu, které nekompromisně obviňujícím světlem Dalibora oslepují. To je moment odpuštění, o kterém ale asi nakonec celá opera není.
Po hudební a pěvecké stránce bylo provedení výtečné. Orchestr Frankfurtské opery hrál pod vedením Stefana Soltesze bezchybně. V roli Dalibora výtečný Aleš Briscein, který zpívá na prknech předních operních domů Evropy (a taky se o tom u nás tak nějak mlčí), v roli Milady debutuje ve Frankfurtu polská sopranistka Izabela Matuła. Za režií a scénickým provedením stojí Florentine Klepper a Boris Kudlička.
Přijetí opery bylo vlažné, žádné velké ovace, ty patřily až zpěvákům a orchestru.
A kde je v tom ta Zelená omáčka?
Ta je tu za celý Frankfurt. Všichni pořád otravovali s párkama a přitom Frankfurt, zvlášť teď, v době předvelikonoční, žije zelenou omáčkou ze sedmi jarních bylin, ke které se jedí hlavně pečené brambory, pijí výtečné bílé ryzlinky od Rýna nebo Apfelwein alias cider, případně nealkoholická varianta – jablečná šťáva, pochopitelně frisch gepresst. Atmosféra sobotního Frankfurtu v rozpuku jara je nádherná. Ulice jsou plné lidí, kteří si užívají právě ty zmíněné dobroty a protože je teplo, vede ještě zmrzlina. V tržnici a na náměstí to hučí jako v úle. Opravdové nádobí, opravdové příbory, žádné plasty ani kelímky. Víno vždy do skla. Jo, sklenku si vezměte támhle na roh, jasně, tam se dobře sedí. Prodává se zelenina od trhovců z okolí. V bednách jsou jablka, ve velkých pánvích se smaží bramboráky. Dva tlusté kousky s jablečným pyré (Apfelmuss) nebo klidně i na sladko se skořicí. A máte-li chuť na něco méně mastného, je tu Harzerkäse. Pěkně s cibulí a jablečným octem a dvěma krajíčky černého chleba. Ceny lidové.
A kolem vás učebnice poválečné architektury, pozůstatky elegance dvacátých a třicátých let (doporučuju budovu univerzity, kdysi sídlo nechvalně známé továrny IG Farben) i pradávná historie sahající až k římskému osídlení, ba i před něj. Středobod říše, křižovatka obchodních cest.
Obchod Frankfurtu zůstal až dodnes. Siluetu Mainhattanu si vybaví skoro každý. Obchod měl i zásadní vliv na vznik různých institucí a podniků ve městě. Nebyli tu žádní velcí šlechtici, mecenáši, a tak většinu městských institucí zakládali přímo měšťané a vybíralo se na ně ve sbírkách. Vzešli odtud ale velcí obchodníci, bankéřská rodina Rothschildů pochází právě z Frankfurtu. Na zdejším, podivuhodným způsobem zachovalém, židovském hřbitově (vchod na konci Wagnerstrasse je snad krutý žert) najdete i náhrobek Gunduly, matky pěti Frankfurťanů (Amschel, Salomon, Nathan, Carl, James), kteří se usadili krom Frankfurtu ještě v Paříži, Vídni, Londýně a Neapoli…
Frankfurt ale dnes žije opravdu nejen obchodem. Zní jazzem (snad vlivy poválečné), teď zjara voní magnóliemi, kterých je tu neskutečné množství, a chutná po zelené omáčce, která má své čestné místo nejen v kuchyni, ale i ve zdejší botanické zahradě. Tam je totiž v části užitkových rostlin a léčivek, členěné podle užití na žaludek, ledviny, rýmu a nachlazení, i část Grüne Soße, kde roste řeřicha, petržel, pažitka, kerblík třebule, brutnák, šťovík a krvavec menší…
Nu a do zelené omáčky přijde i smetana.
Tak si ve Frankfurtu nechte chutnat!
