Včera civilizace, dnes jedeme do zelena. Nejdřív se ale musíme dostat na severní nádraží, což při hustotě dopravy v ranní špičce zabere přes půl hodiny. Terminál je téměř na kraji města. Jezdí tam místní duobus. Trolejbus, co občas jede na naftu.
Ještě než se utopím v zeleném líčení, stojí za to se o něm šotoušsky zmínit. V Quitu krom sítě autobusů funguje páteřní síť duobusů. Ceny jsou legrační, takže je pořád narváno. Zajímavé jsou zvýšené kryté zastávky, kam se dostanete až po zakoupení jízdenky. Zastávka má několikero dveří a přesně k nim zastaví auto/trolej/bus. Tím se zastávka povyšuje na takovou malou stanici. Nu, a pak ještě jedna věc, MHD nestojí v zácpě, má vlastní pruhy.
My jsme ale nakonec pro přepravu na nádraží zvolili Uber a s Georgem Washingtonem v postarším Chevroletu jsme tam byli za nějakých 40 minut. Z centra je to asi 14 km. Autobusák funguje tak, že si u okénka příslušné společnosti koupíte lístek. Okýnek je hodně, ale ochotně vás navedou. Stačí poslouchat vyvolávání z jednotlivých okének. Pečlivě organizovaný chaos, ve kterém se nemůžete ztratit a ještě si můžete koupit něco na cestu, neb tu jsou i nezbytné stánky s kde čím. A kdo nákup na nádraží nezvládne, může nakoupit třeba hned na první zastávce během cesty. Nastoupí prodejce pražených ořechů a tyčinek a udělá takovou malou předváděčku. Když si koupíte oříšky i tyčky, dostanete lákavou slevu. „Aha, tak proto pojedeme 60 km 2 hodiny,“ vtipkujeme. Ne, to není ten důvod. Pojedeme to tak dlouho, protože jsme v horách. Mineme památník Středu světa, tedy místo, kde byl zaměřen rovník někdy koncem 18. století. Ha, už víte proč je Ekvádor Ekvád(t)orem? Nová měření ale ukázala, že rovník vede o pár set metrů vedle. Nevadí, památník i muzeum už kvůli tomu nešoupali.
A už jedeme do kopce a hlavně pak z kopce. Z téměř 3000 výškových metrů musíme klesnout do 1500. Mezi prudkými svahy a hluboce zaříznutými údolími to není legrace, ale je to nádhera. Nejdřív sice převažuje těžce odlesněná krajina, kde namísto pralesa roste na těch šíleně prudkých svazích kukuřice a eroze musí plesat nadšením, po nějaké půlhodině ale prales vítězí. Za 3 USD (říkal jsem, že ceny autobusů jsou směšné?) si užíváme nádhernou podívanou. Jako na barokním divadle před námi ustupují zelené kulisy a my jedeme mezi ně. Mlžný les je všude kolem. Zeleň v závoji mraků. Obří pralesní velikáni šplhají po svazích a po nich šplhají další rostliny. Z rádia v autobuse ovšem nehraje Händel, jak by se na barokní divadlo slušelo, ale UB40 a latinskoamerické hity. Podupáváme si do rytmu. Mladý prodavač jízdenek je velmi družný a při každém průchodu uličkou autobusu s námi prohodí pár slov. Protože náš cíl, Mindo, je stranou hlavní silnice, vystoupíme na odbočce na hlavní silnici. Stejně jako v pralese je každá nika hned obsazena, i tady je chybějící spoj nahrazen taxíky. Vydělat si pár dolarů za odvoz gringos je příležitost k obživě.
Mindo je malebné městečko na stejnojmenné řece, sevřené mezi strmými zelenými horami. Pár kilometrů od něj se můžete ponořit do krásného mlžného lesa na celodenní túru, birdwatching, motýlowatching, či adrenalinové blbnutí na lanech, canyoning a kdo ví, co ještě. My se klecovou lanovkou převezme na druhou stranu strže, skrz koruny pralesních obrů a přes divokou řeku, a vypravíme se strávit několik hodin v deštném lese na túře kolem peřejí a vodopádů.
Je vlhko a dusno. Za chvíli se rozprší a bude lít jako… jako v deštném lese. Bahnitá stezka čvachtá. Provazy vody svazují naducaná mračna s nasáklou zemí. A všude kolem bují rostlinstvo. Po kmenech šplhají liány a další rostliny, v rozbrázděné kůře se chytají mechy, bromélie, orchideje, houby… ano, svět je velká šťavnatá zelená houba. Dole burácí řeka. Hnědá voda se řítí přes kameny, vrhá se peřejemi dál do zelených tunelů, ztrácí se v mlžném oparu. Ze svahů v zeleném mechu, kapradinách a plavuních crčí závěsy vody. Měkká zem místy ujede. Obří strom ztratí rovnováhu a zřítí se dolů. S ním spadne celá obří zahrada, protože to není jen strom, ale celé společenství organismů. Na cestě jsme potkali pár takových padlých velikánů. Samozřejmě vývrat je i spousta kamení, utržená cesta, ale taky nový prostor, který bude brzo znovu osídlen a pohlcen v touze po světle, živinách, opoře. Život je totiž o vztazích a dynamice.
Zmáčení, s prsty svraskalými jak po dlouhé koupeli, s objektivem zapatlaným od neustálého otírání kapek, se až za soumraku vracíme posledním autobusem zpět do Quita. Mít víc času, skýtalo by Mindo mnoho příležitostí k jeho strávení v objetí zeleného živlu.
Když začneme klesat dolů ke Quitu, naskytne se ještě jedna podívaná. Hustá mlžná mračna se převalují v údolích a jako bílé šály omotávají vysoké hory kolem. Ve tmě, která padá pravidelně po šesté hodině, se Quito rozzáří tisíci světel. Metropole s téměř dvěma miliony obyvatel je rozesetá po kopcích. Teď v noci to vypadá jako světelná síť hozená nebeským rybářem na zelené kopce vysočiny. Z hotelového okna před usnutím pozorujeme bílé mraky vtékající do města…