Král Artuš od britského Orfea Henryho Purcella je skvostná opera. Nebo řekněme přesněji semi-opera. Končí sedmnácté století a opera je velmi mladá, jsou to zatím hudební čísla propojená mluveným slovem, které je tu a tam podbarveno hudbou. Na početných nahrávkách se zpravidla potkáte pouze s tou hudební složkou, která je, dlužno říct, vynikající.
(doporučuju teď úplně novou nahrávku od Vox Luminis vydanou Alpha Classics)
Děj téhle opery je komplikovaný a spletitý.V zásadě jde o prvky artušovské legendy zasazené do souboje Anglů a Sasů, to vše proložené rodinnými pletkami, zásahy různých nadpřirozených sil a kouzelníků, elfy a duchy.
Pro scénické zpracování je to obrovská výzva a příležitost, zároveň však také riziko. Výsledek totiž může být zběsilost, ve které se režisér ztratí a do zmatku uvede i diváka. Trochu jako když Philidel a Grimbald matou na blatech postupujícího Artuše. Ovšem ne s takovou elegancí, jak to podává Purcell. Když ale máte fantazii a dáte dohromady skvělý tým, stvoříte geniální dílo. Protože je tahle produkce z dílny berlínsko-vídeňské, nadhodil mi kamarád slovo eintopf. Jenže to slovo má v češtině takový trochu posunutý význam, a proto raději volím po wagnerovsku gesamtkunstwerk!
Zkrátka v Berlíně i Vídni Purcellovi rozumějí.
Zapomeňte na rozdíly mezi činohrou a operou, naopak, přihoďte si ještě loutkohru, kde sotva poznáte rozdíly mezi loutkami a lidmi. Odhoďte měřítka času a prostoru a nechte se unášet hudbou, provede vás bezpečně bažinami, začarovaným lesem, světovou válkou. Zažijete řinčení zbroje, burácení britských bombardérů, dovádění lesních duchů, prastarý obětní rituál germánským božstvům, hospodskou pijatiku, vysílání BBC i reklamu na britské hovězí.
Vše začne na docela obyčejných narozeninách v obyčejném vytapetovaném pokoji. Vše by se zdálo idylické, kdyby tu nebyl jeden vzdorovitý kluk, kterému chybí táta. Starý Merlin otevře rodinnou kroniku a začne mladému Artušovi číst příběh. A židle se najednou vznesou a čas přestane mít smysl a příběh přesto bude mít hlavu a patu. Bude to příběh heroický, o velkých činech ale i o obyčejných lidech, kteří neztratili víru a odvahu. Bude to příběh o lásce, která přemůže i čarovný chlad, o radosti a naději, která rozjasní i chmurnou náladu v lazaretu válečných veteránů. Bude to příběh, který se odehrál, který právě probíhá, bude to příběh tam i tady, ve vzduchu, na zemi i na vodě. A protože je to přece óda na Británii, bude tam i skvělý humor. Ano, humor je pojistka před patosem. Zesměšní, když je třeba, dokáže vypointovat situaci. A přesto Artuš není komedie. Budou místa, kde budete mít slzu na krajíčku, kde obdivně vydechnete nad vyslovenou myšlenkou. Celé vás to pohltí a když dozní poslední tóny, nezbude vám než volat BRAVO!
Za tímhle nastudováním stojí Sven-Eric Bechtolf a Julian Crouch. Neskutečně nápadité kostýmy jsou z dílny Kevina Pollarda. Nezbytnou a zcela podstatnou složkou produkce jsou úchvatné videoprojekce – Joshua Higgason. Jestli vám to výše napsané připadá šílené, vězte, že se změna scény dá zvládnout naprosto plynule a to i přesto, že scéna je skutečně složitá a využívající všemožných vychytávek, které divadlo nabízí. Potřebujete k tomu taky schopný sbor, který to zvládne. Arnold Schoenberg Chor je jedinečný a skvělý. Tam, kde jiní bojují s přítomností toporného sboru na scéně, nabízí tohle provedení dynamiku, ladnost a několik skutečně velmi sexy scén. Krom výborného sboru, který je pro tuhle operu klíčový, potřebujete taky špičkové sólisty, kteří zvládnou zpívat třeba zavěšeni na padáku. Ostatně, jak jinak byste chtěli na scénu dostat ducha povětří Philidela? Kdo to zvládá? No třeba Martina Janková! Jak se píše v programu švýcarská sopranistka s českými kořeny. Martina zpívá hlavně v Curychu, ale na své rodné Česko nezapomíná a je tu pravidelně ke slyšení (třeba na Svatováclavském hudebním festivalu nebo naposled asi o Vánocích i v Praze). Je skvělá!
Protože v Artušovi vlastně nejsou žádné hlavní zpívající postavy, které by se objevovaly v celém ději, ale spíše pestrá paleta charakterů a duchů, vystupuje tu Martina i jako cupid nebo jako siréna. Stejně tak další sólisté vystřídají za večer několik rolí a jsou v nich výteční. Pochopitelně ke scénickému provedení Artuše potřebujete i herce. Výborné herce! A po pravdě, hranice mezi činohrou a operou se tu stírá, protože sbor i sólisté jsou též výborní činoherci. Zkrátka ať máte rádi operu nebo činohru, jděte na Artuše. Jen pozor, dialogy, na rozdíl od zpívané části, jsou v němčině. Že (ne)umíte německy mizerně jako já? Nevadí, stejně na to běžte. Je to totiž tak výborně zahrané a tak výmluvné, že to pochopíte. „Kdybych snad rozuměl úplně všemu… zvládnul bych ten příval úžasu a nadšení?“ ptám se sám sebe.
A když jsem říkal, že je Artuš taky skvělá muzika, sluší se zmínit, že ve Vídni se o hudební složku staral velmi dobře Concentus Musicus Wien.
Závěr?
Vždyť jsem vám to už říkal…
Je to DOKONALÉ! BRAVO,BRAVO, BRAVO, volám spolu s publikem Vídeňky!
HENRY PURCELL | KING ARTHUR | Theater an der Wien | 19.1.2019