“Kde koruna? an jsi král?, kde berla královská / proč jsi ji sobě odňal / ó moudrost anjelská.”
“Jeho bylo nebe dvůr, anjelé čeládka, chlév jest nyní jeho kůr, dvořané hovádka.”
Fridrich Bridel, O duše má rozmilá, 17. st.
“V ouzký jest příbytek šel pro slouhu padlého…”
Útržky ze starých vánočních písní,
kde ještě necinkají rolničky a nevoní vánočka.
Je tam ale ukrytý poklad víry.
Bůh se stává člověkem,
z lásky.
Daruje se.
A nám připomíná, že Vánoce mohou být..
O skromnosti. Vánoce tu nejsou jen pro mne, ale pro druhé. Bůh se daroval člověku, aby ukázal, že člověk tu není sám pro sebe a že není ztracen.
O dávání toho nejcennějšího tedy sebe sama.
Jak? V setkání, v darování svého omezeného času vezdejšího. Chronos, který se neúprosně sype v hodinách a minutách a který nelze vrátit a o kterém nevíme, kolik nám ho bylo dáno, ale s jistotou víme, že jednou zrnka písku dojdou. Zatímco po většinu života se snažíme každé zrnko zastavit, o Vánocích se nám připomíná, že zrnko zastavit nemůžeme, ale můžeme ho věnovat. Dát našemu bytí smysl.
O nedostatku a ne-moci, protože lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Bůh nepřichází v oblaku slávy a moci, není hrdinný vojevůdce, je to bezbranné dítě, které vztahuje ruce a touží po lidském doteku. Vánoce jsou zvláště pro potřebné a ne-mocné, lidi na okraji a lidi vyloučené. Za ploty našich způsobných životů čekají spousty těch, kteří jsou na štědrovečerní hostinu také pozváni a u stolu je vždy dost místa. (srov. Matouš 9, 11-12; Lukáš 14, 21-23).
O nepřipravenosti. “Jsme připraveni!” a fotografie stromečku nebo napečeného cukroví. Obvyklý obrázek na sociálních sítích v tento čas. Co by tomu řekli pastýři, Marie? Byli takto připraveni? Podle mého ne. Byli však otevřeni neplánovanému, nečekanému. A na počátku nebyli žádní hrdinové. Báli se. Ale nakonec řekli své fiat – staň se mi dle tvého slova! Kéž jsou tedy naše Vánoce o otevřenosti nečekanému a o ochotě ke spolupráci a dialogu.
O putování. Otevřenost nečekanému nám otevírá nové cesty a příležitosti. Zachariáš, pastýři, Marie, k těm všem přistoupil anděl a řekl: Nebojte se! Mějme i my na paměti ta slova. Svět je dynamický, proměňuje se a my jsme pozváni k účasti na tomto díle s ujištěním: Nebojte se, vydejte se na cestu.
O tělesnosti. Sestupme z výšin nadhvězdných. Bůh se vtěluje, stává se jedním z nás. Bere na sebe naše trápení a bolesti a člověčenství posvěcuje. Dotýká se našich ran, ale sdílí s námi i radosti. Marie i Marta mají v našem životě své místo. Tělesnost tedy není třeba si ošklivit a stavět ji někam do pozadí. Sejít se u stolu nad dobrým jídlem a pitím, sdílet se, i to je poselství Vánoc.
O společenství. Možná víc o společenství než o rodině. Rodina totiž svazuje naše uvažování omezujícím směrem. Vánoce nám dávají příležitost k úvaze, co je to rodina. Jsou to ti nejbližší, biologická škatulka nebo společenství vztahů v nichž je nám dobře?
O vzpomínání, protože vztahy jdou napříč časem. Vánoce jsou tak příležitostí, kdy se naše okamžité tady a teď otevírá, není to chronos tikajících hodin, ale kairos správného okamžiku. Ti, kteří s námi byli, ti kteří se s námi někdy dělili o svá zrnka písku, ti mají své místo právě teď a tady u našeho stolu.
A řadě neposlední,
Vánoce jsou o radosti!
Kéž jsou vaše Vánoce radostné a požehnané!
