Údajně odpočinkovější den. Prý po rovině. No… po zvlněné rovině.
Ale od začátku. Včera jsem vám nenapsal nic o Ponferradě. Inu, není moc co. Je to takové podivné město. Přestože je jedním z velkých korálků na růženci camina francés, není to žádná perla. V centru je hrad po templářích a bazilika. Nevím, čím to je, ale ty templářské věci jsou snad všude na světě stejně kýčovité. Spousta humbuku kolem a přitom… kdyby se tu aspoň bylo kde najíst, ale i to je dost bída. Jedinými bonusy bylo velmi komfortní bydlení a setkání s opravdovým templářem v boudě na křižovatce. Bouda neměla okna, zato na ní byl nápis, že to je ouřad pro camino. Jdem si pro razítko. Uvnitř sedí už tak od 14. století jistý Roger. Scéna z Indiana Jonese a poslední křížové výpravy. Roger obřadně prohlíží credencialy. Pak do jakési kroniky výplní všechny údaje. Odkud jdeme, odkud jsme… Radkův credetial prý není oficiální. Je třeba to zdokumentovat, ověřit. Když už několik století sedíte v dřevěné boudě a poutníci proudí bez povšimnutí kolem vás, musíte se na těch třech zvědavcích vyřádit. Na závěr kontroly ovšem přijde sladká odměna. Obří sello (razítko) do pasu. Templářský kříž zabere 4 políčka. Roger připojí ještě zvláštním způsobem datum a podpis.
Ráno vyrážíme lehce po šesté směr Villafranca. Zakrátko jsme na předměstí. A ejhle, konečně se vrací pěkné značení a objevují se i pěkné domy. Compostilla. Děláme si legraci, že už je to skoro Compostela. Cesta podejde silnici a kolem hřbitova vede k další vesnici a pak po rovině mezi drobnými políčky a zahradami. Sledujeme zavlažovací kanál, ze kterého se k políčkům rozbíhají další vodní stužky. Přestože silnice je lokální spojka, je tu dost provoz. Zdá se, že řidiči si tu zkracují cestu, když nechtějí platit za dálnici, která vede téměř souběžně. Berou ale velký ohled na poutníky. Řidiči mnohokrát zastaví a nechají vás přejít, i když jdete třeba na červenou. Nespoléhal bych na to, ale děje se to.
Konečně narazíme na první otevřenou kavárnu. Snídaňové cortado je rituál zpravidla tak po hodině až dvou od startu. Sedmá nebo osmá ráno je ve Španělsku půlnoc. Na caminu ale naštěstí vždy narazíte na podniky, které otevírají brzo. Vědí to i místní. Proč srkat kafe doma, když za euro můžete podpořit místní podnik.
Po snídani pokračujeme. Jdeme větším městečkem po hlavní rušné ulici. Na konci obce cesta uhne a míjíme první vinařství. Přejdeme po mostě dálnici a tam začínají vinice, které nás budou provázet až do cíle dnešní etapy. Vinohrady všude, kam se podíváš. Krajina je kopcovitá. Mezi vinohrady občas olivový háj, pruh topolů kolem potoka. Třešňový sad. Fíkovníky, jedlé kaštany, borovice. Na obzoru bílé štíty hor. Cesta stoupá a klesá, obkružuje kopce, zanořuje se do lesíků v údolích a zase šplhá na vrcholy kopců, aby poutníkům nabídla výhledy do kraje.
Villafranca del Bierzo je krásné prastaré městečko. Kamenné domy a paláce, malebné náměstí, několik kostelů a klášterů a zbytky tvrze. Náš albergue je zatím nejmalebnější ze všech předchozích. Starý kamenný palác s duší. Malé atrium pro posezení u vína. Vše citlivě a krásně rekonstruováno. Rodinný podnik. Nepřestávám se divit, jak skvělé a čisté ubytování lze nabízet poutníkům za směšnou cenu. Platíte jak v českém kempu, dostáváte ale v podstatě stylový hotel. „Aha, vy teď nemáte drobné! Nevadí, zaplatíte mi to později až rozměníte.“ Dnes jsme na pokoji jen čtyři. Budeme mít francouzskokanadskou společnost. Camino totiž obchází celý svět.
Po dni mezi vinohrady konečně na peregrino menu a pak na víno.
Peregrino menu je další z vymožeností pro poutníky. Po předložení credencialu, poutnického pasu, máte nárok na menu v restauraci. Camino je i gastronomický zážitek. Menu je první a druhý chod, dezert, chléb, voda a láhev vína pro dva. Není to žádná školní jídelna. Takhle v Čechách zpravidla nevaří ani v lepších restauracích.
Dnes bramborový salát s tuňákem a vejcem, ryba (merluza) v paprikové omáčce s bramborem, vanilkový dezert s lámanými sušenkami a karamelem. Výběr bývá zpravidla ze 4 až 5 jídel. Celá ta radost včetně láhve vína vychází obvykle na 10 euro. Obsluhuje nás usměvavá Cecilia Bartoli. Čekám, kdy vystřihne nějakou andělskou árii, protože to je nebesky dobré.
Dnes byl den vinohradů a zítra bude hodně náročný den (výstup do hor, zima a asi dešť), zapadli jsme ještě na košt místního vína z oblasti Bierzo do vinotéky.
Majitelka je řádná španělská „ježibaba“. Pochopitelně výrazně nalíčená. S červenými brýlemi, růžovým tričkem, zlatou sponou na opasku a plstěnou beruškou na klopě černého sáčka. Žvýkačka a o pauze cígo.
Objednáme si po skleničce. K vínu zcela samozřejmě dostaneme kousek chleba s modroplísňovým sýrem. Namazala jej tak před týdnem. Je luxusní. A víno jakbysmet.