Až na vrcholky a pak zase dolů.
Včera se k nám na jeden úsek připojil Jirka. Šel po vlastní ose mimo camino podle španělských map. Vzhledem k tomu, že španělské mapy jsou něco jako mapy řecké, je štěstí, že vůbec do Foncebadónu došel.
Večer se citelně ochladilo. V noci pořádně fučelo a bylo dost chladno. Naštěstí náš příjemný albergue topil a místnost byla maličká, pouze pro šest, tedy komfort a tepelná pohoda zaručena. Dokonce jsme měli snídani. To zajišťovalo, že nikdo neměl tendenci hrnout se na cestu už ve čtyři ráno. Budíček byl až v rozumných šest.
Ze 1420 m musíme ještě kus nahoru do nějakých 1500 m n.m. Tam se přehoupneme přes sedlo. V nejvyšším bodě je Cruz de Ferro. Mohyla s křížem. Místo není nijak hezké, působivé ale je. Mohyla je z navršených kamenů, které přinesli poutníci. Jsou tu kameny se vsazenými destičkami z kovu s připomínkou jmen a dat. Děkovné pouti, vzpomínky, prosby… kdo ví. Dřevěný stožár, na kterém je kříž, je omotaný šátky, korálky, klobouky. Je to hora příběhů, které znají jen ti, kteří je sem svými votivními dary zapsali. Poutníci se tu zpravidla fotí. Když fotím detail korálků omotaných kolem stožáru, stojí vedle mne nějaký poutník. Až po chvíli si všimnu jeho sepnutých rukou a pohybujících se rtů.
Od kříže už budeme jenom sestupovat. Čeká nás téměř tisíc výškových metrů sestupu. Zatímco u nás je na horách často kleč, tady jsou vrcholová vřesoviště. Bílá a růžová. Okolní hory mají přes 2000 m a jsou pokryté sněhem. Pásmo vřesů přerušují pruhy borovic, jeřábů a dubové lesíky. Divoké narcisy, hyacintovce, kandíky, prvosenky. Pásy pastvin s ostrůvky lesa. Kravské zvonce. Dlouhá koryta napajedel. Malebné horské vesničky.
Za vsí El Acebo se camino spouští po kamenech do údolí k potoku. Zatímco nahoře sotva skončila zima, tady už je vše v plném květu. Jakmile se vyjde z lesa a cesta opustí potok, otevřou se výhledy na okolní hory. Jde se úvozem, kolem kamenné zídky, po čase po úbočí kopce. Je to kvetoucí ráj. Všude jsou obří bochany levandule smilovité (Lavandula stocheas), porosty zemědýmu… vše ladí hlavně do modré, růžové a fialové, nechybí však ani bílá a žlutá rozličných asterácek. Téměř na konci sestupu je u cesty stoleček s čerstvým ovocem, nápoji a kasičkou na dary. Nezbytností je též razítko do poutnického pasu. Žádná obsluha. Důvěra a poutnická čest.
Molinaseca, malebné podhorské městečko s prastarým mostem, kostelem na návrší a kamennými domy v centru. Ideální místo po chladivou koupel nohou, ošetření puchýřů a pivo.
Odtud už nás čeká cesta kulturní krajinou. Nejdřív kus po silnici mezi často opuštěnými políčky a vinicemi, pak po vedlejší cestě přes starou vesničku a nepříliš vzhledné předměstí Ponferrady.
Z hor to vypadalo blíž. Teď je to pořádný kus cesty. Už se těšíme na sprchu a víno a peregrino menu.
