Struny v harmonii, toť obraz lidské duše. Jejich zvučení, to jsou city, tu něžné a jemné, tu prudké. Cílem života je struny ladit, nikoli strhat, jak by snad řekl autor Loutny české Adam Václav Michna.

A proč o tom píšu? Protože jsem včera (20.11.2018)  zažil krásné ladění strun a ladění hlasu a má duše se tetelila blahem. Večer plný emocí. Večer s hudbou raného baroka.

Břevnovská hudební setkání | Ty spíš, duše moje

Markéta Cukrová, mezzosoprán

Kateřina Ghannudi, harfa

Jan Krejča, theorba

Když jsem před koncertem komentoval program, zmínil jsem, že žádnou ze skladeb neznám. Nebyla to ale tak docela pravda.

Nesmírně rád vzpomínám, a možná jste to ode mne již někdy slyšeli, na koncert Roberty Invernizzi na zámku ve Velkém Meziříčí v rámci skvělého Concentu Moraviae. Už je tomu letos pět let a ukazuje se, že je dobře nevyhazovat programy. Usvědčí vaši paměť. Program byl podobný tomu břevnovskému. Byla to stejná síla a nádhera.

Překrýval se jeden Monteverdi Hle, jemnými paprsky (Ecco di dolci raggi), který zazněl na Břevnově hned dvakrát díky přídavku, a pak skladba pro sólovou theorbu Tasteggio soave od Castaldiho. Castaldi byl prý sám virtuózním hráčem na theorbu a sám se stavbě těchto, pro baroko typických nástrojů, věnoval. Tedy opravuji svůj první komentář večera a musím přiznat, že dvě skladby jsem již slyšel ve výborném podání. Prožitek z Břevnova lze ovšem s tím z Velkého Meziříčí směle srovnávat.    

Písňová tvorba je mimořádná a stále více si ji oblibuji, byť v případě raně barokních kusů nemůžeme mluvit úplně o písni tak, jak ji rozvinul třeba romantismus.

V písni se totiž neschováte za zvuk velkého orchestru, každý tón musí být přesný a v pravý čas. To platí jak pro nástroje, tak pro hlas. A harfa i theorba jsou to pravé pro ozvěny duše. Dokáží zachytit širokou paletu citů. Jemné chvění řas, když oko patří na milého, slza lesknoucí se v oku a pak stékající po tváři, zoufalství nenaplněné lásky, lásky ztracené, lásky žárlivé, opojná vášeň, zuřivost, výčitka… To vše lze, když někdo v zlaté struny zahrát zná, jak píše Vítězslav Hálek. A Kateřina Ghannudi i  Jan Krejča včera potvrdili, že v zlaté struny opravdu zahrát znají.

Nu a Markéta Cukrová? Ta je pro mne hudebním zázrakem českého nebe. Dokáže to, co dokáží struny. Hlasem zachytí tu nejněžnější emoci, ztichlý šepot milenců, opojný vzdech v noci dýchající vůni květin a luk, záchvěv vánku, stejně dobře jako laškovné žertování podpořené tím, že si harfa a theorba přehazují melodii, jako když dívky v zahradě házejí kruhy na cíl nebo si hrají na rozkvetlé louce s míčem. Markétin hlas umí vykreslit spalující vášeň stejně dobře, jako srdce pukající bolestí a žalem, žárlivost nebo zoufalství.

Za mne byla naprosto hvězdná skladba Barbary Strozzi Udite, udite! To jsem tedy poslouchal, až jsem skoro zapomněl dýchat, jaká to byla krása, byť nešťastná.

Dostávám se tak k poslednímu bodu chvalozpěvu. Tím byl výběr skladeb. Podle všeho za ním stojí opět Markéta Cukrová. Posloucháte-li barokní muziku, asi nebude překvapeni, ale kdo ví… On je totiž takový nešvar, že se jména autorů neuvádějí často celá, ale pouze ve zkratce. Tedy vídáte F. Caccini, S. Caccini, B. Strozzi a protože svět hudebních skladatelů (vidíte, nepíšu skladatelek) je zpravidla uvažován jako svět velkých mužů, mnohé nenapadne, že ono „F.“ je Francesca, „S.“ její sestra Settima, „B.“, jak jsem již napsal, Barbara. Ano, rané baroko, to jsou velké ženy, skladatelky a muzikantky. Slavné a uznáváné už ve své době.

Díky tedy za vyváženou a krásnou kombinaci emocí a příležitost nahlédnout / zaslechnout /ponořit se do skladatelské virtuozity velkých žen hudebního světa.

Struny tohoto večera byly naladěny v obrazu harmonie přímo božské.

Bravi tutti!