„Udělal snad tohle normální člověk?”
„Normální? Co je podle vás normální? Že se po ulici prohánějí tanky nebo že vás ve městě na chodníku můžou zastřelit?”
…
„Bereme za normální věci, který jsme si ani před půl rokem nedokázali představit.”
Tenhle rozhovor z filmu Hořící keř mi uvázl hned po prvním shlédnutí v paměti. Odehraje se ve scéně, kdy Dagmar Burešová obhajuje protestní sebeupálení Jana Palacha před svými kolegy právníky. Tehdy jsem nějak pochopil, co to vlastně byla ona normalizace.
K 50. výročí událostí srpna 1968 mi to přijde příznačné a sdělné i pro dnešní dobu.
Srpen jsem nezažil, nemohu se opírat o své vzpomínky, dokonce ani o rodinná vyprávění. Velké hrdiny jsme v rodině neměli, o srpnu jsem se dozvěděl až dávno po sametové revoluci a to ještě ani ne doma. Byli jsme asi normální rodina. Ano, normální přesně v tom smyslu výše uvedeného rozhovoru. Zšedli jsme a přišlo nám to normální, smířili jsme se s tím.
V Táboře letos odhalili k výročí Nezapomník. Nemáme jen vzpomínat. Nesmíme zapomínat, nejen v srpnu! Srpen 1968 by měl být varovně vztyčeným prstem právě ve všech těch momentech, kdy normalizace v jakékoli podobě klepe na dveře. Normalizace ve smyslu svázání křídel svobody. Normalizace omezující dynamiku a mnohotvárnost světa. Normalizace, která ladí barevný svět do tónů černé a bílé a láká bezpečností, přehledností a jednoduchostí. Černá je zkrátka černá a basta.
Vzpomínání by bylo jen povzdechem nad děním, které začalo srpnem 1968. To by bylo málo.
Normalizace je totiž i volání po obnovení normální rodiny v boji proti zlému genderu a homosexualismu. Třeba v některých hodnoceních Prague Pride se objevovalo volání po normálních gayích a lesbách, proti kterým my přece nic nemáme. Ano, po těch normálních gayích, kteří jsou zalezlí doma, kteří se skrývají a raději moc nevyčuhují, kteří vztahy navazují ve skrytu záchodků a parků, a hlavně nechtějí žádné uznání.
Normalizace je i nostalgický stesk po přehledném normálním bezpečném světě v naší kotlince. Touha po uzavření se před tím zlým nenormálním světem. Normalizace staví ploty v Maďarsku, potlačuje svobodu pod znamením kříže v Polsku a brojí proti neziskovkám a pluralitě pod záminkou vyšší efektivity a zjednodušování s heslem “Makáme!” v Česku.
Normalizace je i proti ženským právům a feminismu. Protože normální žena přece ve společnosti mlčí, pečuje o svého muže a je mu oporou.
Normalizace je také trestně stíhaný premiér. Prezident, který leze do zadku Rusku a Číně a pohrdá lidmi. To, co jsme si ještě před několika lety nedokázali představit, nemusí být jen tanky v ulicích.
Před všemi těmi podobami nesvobody a normalizace je třeba se mít na pozoru. V tom je srpen 1968 stále mementem.
Nezapomínejme!