Budu se opakovat, ale poslední dny výletů a cest jsou chudinky. Dostane se na ně vždy až s odstupem. Většinou začínají balícím stresem, pak pokračují podivnou nostalgií, kdy má člověk pocit, že něco nesmírně zásadního ztrácí, a končí různými podivnými úprky na letiště nebo nádraží, to když se zjistí, že poslední „must see“ je dál než jste mysleli, nebo že autobus jaksi nejezdí podle jízdního řádu. Respektive, jízdní řád? Co to je?
Tedy…
Pondělní střípky z Kyjeva.
Část první: O tom, jak se Ukrajinci nestydí za venkov
Poslední den je třeba věnovat taky myšlení na vás, tam v daleké cizině, tedy nákup pohledů a suvenýrů.
V Kyjevě najdete mnoho obchodů se suvenýry. V zásadě jsou dva typy, církevní a světské. V těch církevních, které jsou v každém chrámu i klášterech pořídíte vše od čtení, křížků, ikon tištěných i psaných až po kostelní báně na malou kapli. Ty světské se zaměřují na typické ukrajinské malované talíře, dózy, lžičky, keramiku, kraslice, výšivky. Na rozdíl od těch hrůz z českých měst, jsou tohle opravdové výstavní síně, hrdě reprezentující ukrajinskou kulturu. Fascinuje mne, jak Ukrajinci dokáží s citem pro lidový motiv tento využít i na věcech denní potřeby. Prostá výšivka umí udělat parádu. U nás je bohužel toto vázáno tak na skanzeny. Přitom třeba takové kraslice! Umí je v Lužickém Budyšíně, umí je na Ukrajině, umíme je i my v Česku, dokonce malérečky mají titul nositel umělecké tradice, ale kde jsou? V matrjoškách v Karlově ulici v Praze? V tričkách s Kafkou? Jistě i v Kyjevě můžete taky pořídit šílenosti typu matrjošky v podobě Darth Vadera, nebo Mein Kampfu, který nabízí stařík na Majdanu kolemjdoucím mladíkům, nebo bláznivého zbytečného malovaného palcátu, který mají snad v každém obchodě, ale pořídíte tu také věci, ve kterých je kus Ukrajiny. Těch obilných a slunečnicových lánů pod modrým nebem.
Část druhá: Vydubecký monastýr
Je-li na vás v Pečerské lávře nebo jiných svatostáncích Kyjeva moc rušno, vydejte se do Vydubeckého monastýru. Cesta sem není snadná, protože jako obvykle, když je někde pěkně, nejezdí tam ani metro ani bus nebo maršrutka. Do monastýru musíte buď pěšky přes botanickou zahradu ze stanice metra Družby národů nebo, jako my, taxíkem. Ano, je to zhýčkanost, ale když musíte ještě stíhat letadlo, je to dobrá volba. Klášter je vskutku zašitý v lesíku na svahu nad Dněprem. Když na hotelu objednávám taxík, ověřuje si paní na recepci, kde že to vlastně ten klášter je. Přicházíme k taxíku. Řidič sedí s mapou města na klíně a hledá, kdepak je ta zapeklitá destinace. Ukážu mu to na mapě v telefonu. Vypadá to, že tam pojede poprvé v životě. Přitom je to po Pečerské lávře jeden z nejvýznamnějších klášterů Kyjeva.
Když kyjevané dovlekli sochu Peruna Ondřejským úvozem k Dněpru a vhodili ji do vod, mnozí z těch, kteří neopustili starou víru byli zklamaní a modlili se ke svým bohům. Perunova socha se pak prý skutečně vynořila z vod právě na úrovni Vydubeckého kláštera. Ukrajinské slovo Видобичі tak označuje „místo vynoření“.
Klášter je oázou. Upraveností působí spíš jako klášter někde v Rakousku. Chrámy jsou obklopeny krásnou a udržovanou květinovou výsadbou. Růže, japonské sasanky, lilie… Je tu klid a přitom nechybí vůně svíček a oleje, zlato ikon i cibulových bání a zástupy svatých.
Z kláštera se dá vyšplhat na kopec přes Národní botanickou zahradu. Možná po vás budou chtít vstupné u dolní brány. My jsme ovšem byli dva exoti s kufry, takže vrátný pochopil, že si nejdeme užívat krásy zahrady, ale bereme to zkratkou na autobus, resp. metro, a nic nechtěl. Upřímně, botanická zahrada nestojí ani za ten malý poplatek. Velké ambice a bohužel rozpačitý dojem.
Kyjev – Matka – Maria
Rozpaky si ale z Kyjeva neodvážím. Před pár lety jsem psal o Tbilisi, jak je to hrdá kráska v roztrhaných punčochách. S Kyjevem je to podobné. Je to krásné a hrdé město, navzdory hnusným starým panelovým i soudobým sídlištím. Je to místo, kde se potkává stále živá tradice s dneškem. Kde vdovy oplakávají své mrtvé a matky syny, ale zároveň se umí bavit. Jakoby v duchu evangelia: Když se postíš, pomaž si hlavu olejem a umyj si tvář.
Možná je skutečně Kyjev jako matka, jiná než ta, co stojí nad Dněprem u Pečerské lávry. Matka, která ztratila mnoho synů, přesto však stojí rovně a pevně a její tvář zbrázděná vráskami starostí hledí k obzoru. Protože věří, že po dešti a bouři přijde zase jasné slunce a obloha zmodrá a obilí zezlátne.
Ikona Bohorodice.
