Vstáváme mezi prvními. Cestu ze vsi už známe, okoukli jsme to včera. Šli panáčci silnicí a potkali…traktor, traktor a traktor. To je to jediné, co můžete takhle po ránu na vsi potkat. Cesta vede jako podle pravítka mezi většími poli. Všude důmyslné zavlažovací kanály. Říkáme si, že než splavňovat Vltavu a kopat kanál Odra – Labe – Dunaj, bychom možná měli v Čechách pomýšlet na něco takového. Krajina je úplně placatá a trochu nudná. Tak se bavíme počítáním čápů. Pět, deset…skoro dvě desítky čápů procházejí mokrou loukou. Žáby kvákají. Úspěšný lov zaručen. Posnídáme muffiny. V křoví zpívají slavíci. Konečně první ves. Villavante. Dáme si kafe. No, neodolám a dám si k němu i croissant. Přejdeme trať a kolem mlýna pokračujeme dál. Blížíme se k Hospital de Órbigo. Musíme kolem ČOVky. Klasický industriální bordýlek. Ze sloupů vysokého napětí nás pozorují čápi. Celkem tu jsou čtyři hnízda, co sloup, to jedna rodinka. Úsek mezi Hospital de Órbigo a Santibañez de Valdeiglesias je ošklivý. Jestli tohle půjde i ta zpruzená česká dvojice, kterou jsme potkali včera, tak to bude síla. Seberou se a pojedou konečně na tu Šumavu, protože tohle není žádný duchovno. Camino vede podél rušné hlavní cesty. Jojo, cesta životem taky není jen samý rozkvetlý sad. Krajina se začíná vlnit. Už jsou zase vidět zasněžené horské hřbety. U Santibañez je pak kraj vyloženě kopcovitý. A nádherný. Camino uhýbá mezi pole, pastviny, vinice, drobné sady a lesy kermesových dubů. Červenohnědá půda, zelené obilí, šedavé lesy lemované bílou krajkou kvetoucích devaterníků. Bizarně zkroucené vinné kmeny plazící se po zemi začínají obrážet listem. Jabloně jsou v plném květu. Široká cesta se stáčí a vede dubinou. Vlevo odtěžený svah proděravělý hnízdy břehulí jako ementál. Pokračují pásy pravidelně vysázených topolů. Je to jako vstoupit do chrámu s bílými sloupy a měděným stropem. Remízky dubů, nové výsadby borovic. Objevují se asfodely. Ženou do květu. Mezi tím sem tam zvonky řepčíku, modřence, orchideje. Radek na mě musí čekat, protože mám tendenci stále odbíhat z cesty a klekat či lehat si do trávy a fotit. Pastviny s rozpýlenými soliterními stromy, rozmarýnem a levandulí.
Přicházíme k ruině domku. Občerstvení tu provozuje nějaký chlapík. Osvěžení pro poutníky. Krájený meloun, rajčata, mišpule, mango, broskve…marmelády, sušenky, čaj. Příspěvek dobrovolný. Blázen, dobráček. To k pouti patří. Zastaví se tu každý. Skvělé osvěžení po nějakých 20 km.
Pak už jen rovina a za chvíli se v údolí otevře výhled na Astorgu. Náš dnešní cíl. Je to trochu jako v historických filmech, kde legie přicházejí po Via Appia do Říma. Ostatně Astorga jako Asturica Augusta byla římskou državou a legie tu sídlila. Borovice kolem cesty a na pahorku za řekou město s věžemi katedrály. Cestou musíme ještě po bizarním, snad kilometrovém, nadchodu překonat rychlostní trať Astorga/Coruña a už funíme do strmého kopce k centru města. Klenotem je obří nádherná katedrála Santa María, biskupský palác od Gaudího a čokoláda, neb právě z Astorgy započala čokoláda vítězné tažení Evropou.
A když už jsme u těch zámořských cest, dnešním ochráncem nám bude sv . František Xaverský.
Mam horovat a lichotit Vam po kazde kapitole nebo kazdych odejitych 20 km, kdyz je tak uzasne popisujete a dokumentujete? Badgers! Zacinate byt mym nejoblibenejsim spisovatelem.LudmilaZ
Děkuju moc za tolik chvály! Teď jen abych nezpychnul. Mrzí mě jen, že nestíhám vše zpracovat tak rychle, jak bych chtěl. Mám velký skluz v doplnění textů fotografiemi.