“Ve jméno Boží kráčejme…”
začátek poutní písně
Letos poprvé vlakem. Švestková dráha je malebná stuha v jedné z nejhezčích krajin, co znám.
Prý že letos nebude nic nového. Už je to bůhví kolikátý ročník, tak jaképak štráchy s novými atrakcemi.
Jenže ona to není tak docela pravda. Tedy… pravda to je pouze potud, že organizátoři nechystají žádný nový bod programu. Stejná trasa, přestávka s přírodopisnými fotkami a povídáním v Kozlech, cíl v Chrámcích na statku u dobrého moštu nebo hruškovice, povídání o kapličce, o staré muzice, o pátrání v notových zápisech. To všechno tu už opravdu bylo. Jenže?
Jenže ono je to procesí, pouť. Nikoliv turistický výlet nebo výšlap za pamětihodnostmi, kdy hltáme novinky, odškrtáváme položky v seznamu. Pouť to nejsou ani kolotoče a houpačky a cukrová vata. Pouť je o Bohu, krajině a lidech.
Dějištěm pouti je krajina. A krajina se mění jako liturgické barvy během roku. Zatímco loni sotva nakvétaly višňové sady v Chrámcích a bylo frišno, letos už byly v plném květu hrušně a hlohy a ty tam byly koniklece a hlaváčky na Tobiášově vrchu. Mění se i samotná kaplička sv. Víta v Sinutci, výchozí bod celého procesí. Průčelí kaple dostalo novou fasádu. A to je velké požehnání, protože velké množství sakrálních památek tohoto kraje se ubírá spíše opačným směrem.
Pouť je maskovaná liturgie, kterou snese každý. Na pouti nemusíte způsobně sedět v kostelní lavici, nemusíte si připadat divně, protože přece nevíte, kdy se vstává a kdy klečí a cože si to tam ten kněz mumlá. Pouť je, řečeno slovy dneška, nízkoprahový event. Na Svatomarkovském procesí se putuje třeba i s berlema nebo na koloběžce.
Pouť ale zároveň vylučuje možnost, aby byla divadlem, pokud se jí účastníte. Je třeba vynaložit jisté úsilí. Uf, musím říct, že svatomarkovský perník byl letos opravdu těžký a zvládnout ve větru korouhev, je jako ovládat plachetnici na rozbouřeném moři.
Krajinou se vine lidský řetěz. Není to proslulé camino do Santiaga de Compostela, ale princip je stejný. Skácel ve svém Krátkém popisu léta píše: “Vlaštovky hbité rovnou nití studánky k nebi přišívají…”, Szidi Tobias pak v jedné písni zpívá o obzoru jako místu, kde se krajina dotýká s nebem přišitá šípkovým stehem. Krajinné vertikály. Horizontály pak představují bílé pásy trnek, hrušňové aleje a poutníci. A protože poutníci zpívají, má jejich putování i vertikálu. Kdo zpívá, dvakrát se modlí.
A poutníci jdou a žehnají kraji. Křížová procesí. Ve velikonočním čase, kdy se lidskému pokolení zjevují všeliké radosti, srdečné libosti, jak píše v Královské kapli zpěvní barokní bard a poustevník Karel Václav Holan Rovenský, vycházejí do kraje poutníci a prosí za dobrou úrodu. Člověku to připomíná jeho závislost na zemi a Bohu. Snad symbolicky v tento čas slavíme i Den Země. Člověku je svěřena země do správy, ale člověk zemi nevlastní, protože ta patří Bohu.
Nemusíte na to jít nutně s teologií. Myslím, že spousta lidí na Svatomarkovském procesí v Sinutci k tomu takto nepřistupuje. A přesto z větviček svážou kříž a zapíchnou jej do pole, kde se už k nebi dere mladé obilí. A možná si v ten moment uvědomí důležitost země pro člověka. Děti tenhle obřad milují. Pak si můžou uvázat věnec z pampelišek a skotačit. Ve vzduchu jsou cítit hrušně, hlohy, šeříky a taky řepka. Ale trasa procesí vede naštěstí mezi sady. Vlevo višně, jejichž květy už sprchly, vpravo řady hrušní v květu.
Rozkvetlá zahrada Čech.
Zahrada, která byla dlouhá léta přehlížená, protože pozornost byla upřená pod povrch k hnědému uhlí a protože krajina sice trvá, ale pokolení přicházejí a odcházejí. V těchto končinách se kdysi nit pokolení přetrhla. Chátrající kostel sv. Kateřiny v Chouči je smutným mementem. Stačí se projít po zarostlém hřbitově. Trosky náhrobků s německými nápisy.
Ostatně i kostel sv. Martina v Kozlech, na půli cesty procesí, je rok od roku zpustlejší. Bohoslužby se zde nekonají, hlásá nápis na vratech. Není pro koho.
Bohoslužby se přesunuly do krajiny. Aspoň jednou za rok. Boží lid kráčející krajem.
“Zdrávas Maria… aleluja… pros za nás svého syna!”
Liturgie za zemi a úrodu a za sebe navzájem. Požehnání se děje ve spolupráci člověka s přírodou, s Bohem. Stále tvořím nové! Tam, kde rozkvétají sady rodiny Syrovátkových v Chrámcích, kteří každoročně poskytují štědré pohostinství poutníkům. Tam, kde doutná zelená duše vína na vinicích rodiny Váňovy. Tam, kde ze sutin postává kaplička sv. Víta.
Svatomarkovské procesí 2018 v obrazech.
