Svatba v Hustopečích
Ikh lig unter a mandlboym,
a mandlboym,
Er iz geven bay mir in troym,
bay mir in troym.
—Ziame Telesin
Zdálo se mi, že ležím pod mandloní, zpívá Chava Alberstein.
Morava se oblékla do svatebního šatu.
Bílá a růžová.
V povětří je sladká vůně.
Koniklece pomíjí, v mandlových sadech za chvíli nadejde čas hanami…
Jak sladké je světlo, jak příjemné, když oči vidí slunce.
I kdyby žil člověk mnoho let, ať se z něj stále raduje!
Ať si ho každý den užívá, než přijde čas tmy,
než se i na něm ukáže, jak všechno pomíjí…
—Kazatel
☆☆☆
Jaro v lužním lese
To je radost, že máte dům bez střechy.
To je krása, která pomine.
To je omamná vůně medvědího česneku.
To jsou zlaté koberce orsejí.
To je modrá, fialová a růžová dymnivek, kyčelnic, plicníků a fialek.
To je bílá a žlutá sasanek a kostivalu.
To jsou rašící svíce zlatohlavých lilií.
To je zpěv ptáků.
To je vzkříšení.
Černá Ostrava.
Víte, jak to spojení nemám rád. Je podobně hloupé jako měsíční krajina, když se hovoří o severních Čechách. Jsou to brýle, kterými se hledí na město nebo krajinu. A ten pohled je vždy zkreslený a špatný. Brýle v tomto případě neumožňují vhled. Je třeba je odložit. Ano, vidět souvislosti, vidět paměť, vidět i brázdy v krajině, kde paměť byla smazána.
Vidět a užívat si okamžiky zrození. Právě v černé Ostravě nebo v měsíční krajině severu jsou tyhle okamžiky vidět lépe.
Když se projdete Ostravou bez těch černých brýlí, pochopíte, proč může kandidovat na European Green Capital 2020. Ano, ZELENÉ evropské hlavní město.
Jaro v lužním lese bylo nafoceno v Ostravě. Tramvají do Výškovic. Žádná romantická vesnička na předměstí, ale městská část plná paneláků. A ze sídliště 10 minut pěšky. Polanecký les. Odra. A vůně medvědího česneku…
☆☆☆
Jaro na Blatech
Začíná pomalu, prostě. Je zatím spíše hnědé zoranými a osetými poli. Možná trochu sivé a přídechem žluté tam, kde řepka žene do květu. Lesy jsou tu barevné spíše na podzim, když kvete vřes. Teď se o barevnost starají štíty statků. Selské baroko v žluté, okrové, červené, modré a bílé…
Jaro je bílé. Bílá stuha vede od statků mezi pole. Tam, kde je alej třešní. Les se zdobí trnkovou krajkou a včely a čmeláci na květech bzučí své exultet. A u cesty v prachu ze zimy se k nebi natahují hnědé lodyhy přesliček. Poslové zrození a touhy po životě.
Zajásejte již, zástupy andělů v nebi!
Zaskvějte se v slávě, božská tajemství!
K vítězství tak mocného Krále zazni, polnice, a zvěstuj spásu!
Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září a tonoucí v jasu věčného Krále,
pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty!
—Velikonoční chvalozpěv (Exultet)
☆☆☆
Jaro na Svatém Kopečku
Májové časy, veselé hlasy
lidskému pokolení se zjevují,
všeliké radosti, srdečné libosti
v tento čas se nám vyskytují.
—Václav Karel Holan Rovenský
Václav Karel Holan poustevničil na skalním hradě Valdštejně. Znal dobře změny v přírodě. Věděl jistě, kdy rozkvétají třešně i jabloně, hlaváčky i koniklece. Nám dnes tahle znalost někdy uniká. Je to škoda. Možná bychom pak lépe rozuměli slovům jiné jeho písně Ušel čas jako hlas. Právě jarní kvítí nám ukazuje nádheru i důležitost toho pravého času. Kairos, ten pravý čas. Ten čas, kdy je třeba vyrazit na hlaváčky do Středohoří, ten pravý čas, kdy na Svatém Kopečku u Mikulova rozkvetou kosatce nízké. Ten čas, kdy bílá nehraje prim. Je třeba nenechat se strhnout nadšením z vyšlapaného kopce. Křížová cesta přece nekončí u kaple sv. Šebestiána. Jde dál, k hrobu a ke Vzkříšení. A tam za kaplí je fialové moře, které vyvažuje nádheru pohledu na Mikulov. Lehnete si do trávy a mžouráte do slunka přes fialové květy kosatců. A povětří je plné otakárků…
