Všechno jde, když se chce,
za ruce se vezmeme,
navzdor kruté době
humor v srdci máme,
den co den stále jdem,
sem a tam se stěhujem,
a jen ve třiceti slovech
smíme psát.
Hola zítra život začíná
a s ním se blíží čas,
kdy si sbalíme svůj raneček
a půjdem domů zas.
Všechno jde, když se chce,
za ruce se vezmeme,
a na troskách ghetta
budeme se smát.
Slova písně Všechno jde! (tzv. Terezínského marše) Karla Švenka.
Ač se to zdá neuvěřitelné, tahle píseň vznikla v Terezíně v roce 1942. A nebyla jediná.
Pavel Haas, Hans Krása, Adolf Strauss, Ilse Weber nebo Viktor Ullmann. Ti všichni komponovali navzdory válce, navzdory probíhajícímu holokaustu!
Prošli Terezínským ghettem a válečné protižidovské běsnění je pozřelo.
Ne všechny písně byly tak optimistické. Třeba píseň od vítkovické rodačky Ilse Weber s názvem Sbohem, kamaráde! končí transportem. Stejně jako životní pouť autorky. Zemřela v Osvětimi v říjnu roku 1944
Ade, Kamerad,
hier teilt sich der Pfad,
denn morgen muss ich fort.
Ich scheide von dir,
man treibt mich von hier,
ich geh mit dem Polentransport.
Podobně končily transporty z tábora v Letech. 420 vězňů ze zdejšího tábora skončilo v Osvětimi. Před tím zde 30 mužů, 48 žen, 3 chlapci, 4 dívky a 241 dětí mladších 14 let zemřelo na epidemii skvrnitého tyfu, což byl následek hrozných podmínek v táboře.
(zdroj: webové stránky Pietního místa Lety)
Dnes máme v Parlamentu stranu, jejíž představitelé zpochybňují smysl tábora v Letech a zlehčují závažnost hrůz zde páchaných. Spekulují o tom, zda byl tábor celý obehnaný plotem a jaký onen plot byl.
I kdyby byly celé Lety osázené růžovými záhonky, nic to nezmění na skutečnosti, že tu umírali lidé a že odsud byli lidé transportováni do vyhlazovacích táborů!
Považuji za skandální, že političtí představitelé mohou zlehčovat válečné hrůzy, že třídí oběti podle etnické příslušnosti, že se odvažují kalkulovat cenu lidského života podle částky za vykoupení prasečáku postaveného na místě tábora v Letech.
Ti samí politici volají po silném a sebevědomém národě.
Silný a sebevědomý stát se však pozná podle toho, zda se jeho občané dokázali vyrovnat s nečernobílou minulostí, zda dokázali přijmout svůj díl odpovědnosti, zda jsou schopni se omluvit za spáchané zlo. Jedině na smíření lze stavět.
Zpochybňování a zlehčování tragických událostí války, v jejichž pozadí stál rasismus a xenofobie, je známkou nedospělosti a nevyzrálosti a v civilizovaných zemích je neakceptovatelné.
Je pro mne naprosto nemyslitelné, aby politik zastávající takové názory byl místopředsedou poslanecké sněmovny. Andrej Babiš, který sám v minulosti zpochybňoval závažnost tábora v Letech, však svou současnou podporou Tomia Okamury nemístně handluje s oběťmi holokaustu a ukazuje, že k dospělosti jemu i mnohým z nás ještě mnoho chybí a že kritického přístupu k vlastním dějinám se ani v 21. století nám Čechům nedostává.
Poslouchám album Theresienstadt – vydané u Deutsche Grammophon roku 2007 – věnované odkazu umělců, kteří zahynuli ve válečné mašinérii.
Obdivuji jejich sílu navzdory temnotě a stydím se…