Hopsasa, hejsasa…
Masopust, maškary, fašank, karneval vrcholí, brzy po něm zbude jen popel a tím si poznačíme čela, abychom pamatovali na pomíjivost. Ale masopust není protikladem postu, patří dohromady, kdyby nebylo jednoho, druhý by pozbyl smyslu. Půst nemá umořit tělo jako něco nečistého, půst je příležitost ladit struny. Ani masopust nemá struny strhat, ale má na ně zvesela hrát. Ukázat, že zima nás neumořila, že se umíme radovat, třeba i skrze tanec, zpěv, krk a břicho. Však břicho, to je život. Masopust je oslavou života, navzdory tomu, že průvod procházívá krajinou, která není svěže zelená, vonící květem, ale spíš rozbahněná, hnědošedá a mnohdy ještě pod sněhem. Průvod ukazuje, že svět je krásný, protože je pestrý, je příležitostí k setkání. Masky nejen skrývají, ale i odhalují, jejich vytváření je prostor kreativity ducha a zručnosti rukou, často ukázka tradice, která se třeba v rodině dědí, a přesto umí být rozpustilá. Stejně jako v postu, i v masopustu máme možnost vystoupit ze všednosti, možná jinak, ale stejně důležitě.
Je skvělé, že tahle tradice stále žije, že jsou spolky, které to podporují, třeba jako Roztoč, že lidé si vyrábějí masky, že vyrazí ven a svět, o kterém říkáme, že se už vážně zbláznil, obrátí vzhůru nohama, tedy možná do normálu.
Bakchus nám zas umožní, dát hubě vše, co ráda sní, budeme tropit hlouposti, přidejte se dle libosti. A nejdeš-li dnes, nelez vůbec.
To jsem psal loni o návštěvě masopustního reje v Roztokách u Prahy. A tehdy jsme si řekli, že další rok chceme zase…
J: “10.2. bych chtěl na hory. Je nějaký běžkařský závod.”
Z: “Já teda nejedu, páč desátýho je masopust.”
J: “Aha, no, co se dá dělat. A vůbec, říkali jste, že chcete masky!”
Po tomhle rozhovoru mi to začalo šrotovat v hlavě. No jo, masky, jenže jaké? Chvíli jsme přemýšleli nad gayšami (to slovo je správně), ale: “Nemám kimono, ani nic květovaného. A ty sandále na vysokánským podpatku. Už se vidím, jak v bahně nebo sněhu chodím v sandálech na deseticentimetrovým podpatku!”
A tu jsem si vzpomněl.
Jarka.
Branná.
Vysoký růžičkový čepice.
Z: “Jarko, kdy máte masopust?”
J: “Desátýho.”
Z: “Aha, ok. Mohla bys mi teda alespoň přivézt ten váš kostým, že bych to okouknul a poměřil?”
O týden později už sedím u youtube a sleduju video Jak vyrobit krepovou růži. Paní s nalakovanými nehty, které není vidět do obličeje, praví vysokým nepříjemným hlasem: “It is such an easy project!”
Po půl hodině muchlání proužku krepového papíru letí role i nůžky do kouta. Vztekám se a vzlykám jako malé dítě. Easy project nepomohl ani v polštině. Metoda cukierkowa. Zawijame!
Marnost. Jako dítě jsem měl tak rád salonky z vánoční kolekce a teď nejsem schopen na okraji papíru vyrobit krásné bonbonky, které při srolování vytvoří okvětní plátky.
Druhý den válečná porada s kolegyní v práci. Koukáme na video znovu a znovu. Muchláme ubrousky. Chápavější a zručnější Jana se konečně chytí. Já pořád civím. Až doma zvládnu první neumělou umělou květinku. Žádný zázrak.
“Kolik jich přijde na ten klobouk?”
“Podle tradice 365.”
“Jasný, jako dní v roce. Cože?! Zbláznili jste se?! Víte, jak dlouho jsem muchlal tu jednu?”
Rezignace.
Pak nový nával nadšení. Zvládnu to.
Za hodinku mám pět růžiček. Pohled na tu krásu mě povzbuzuje. Brzy propadám závislosti.
Je to nakažlivé. Někdo si posílá erotické fotky, my si s Radkem posíláme fotky barevných krepových papírů a prvních růžiček. Diskutujeme o velikosti. Pruh na délku nebo na šířku? Jak na základ klobouku? Kolik centimetrů to má na výšku? Jak jsou tam připevněné ty rákosové tyčky?
A co děláte v pošmourných lednových dnech vy?
