Juž jsme ten čas dočekali…
Stejně jako v Rybově České mši vánoční nebo v krásných Zrunkových pastorálních vánočních mších, putuje se v Soběslavi každý rok do Betléma. Byly roky, kdy putování nahradila jedna scéna, ale já mám raději putování. K adventu patří. Je to trošku chaos, ale i ve vánočních mších přece pastýři a lidé zmatkují, když jim andělé vytroubí tu novinu. Co si vezmeme, kam půjdeme, kdy, kdo…?
Soběslavský Betlém je darem. Lidé jej darují lidem. Žádná placená agentura, ale parta nadšenců, která daruje to nejcennější – svůj čas. Vlastně je to podle mého nejúspěšnější a nejhezčí akce, kterou lze v Soběslavi vidět. Díky Bohu za ni!
V živém Betlému už jsem si střihnul roličku pastýře, anděla nebo císaře Augusta. Letos jsem měl promluvit k poutníkům, kteří dojdou do Betléma. Kvůli vlastnímu zmatkování ve svém diáři jsem se nakonec k putování v Soběslavi nemohl připojit. Na naše poutníky jsem ale myslel, když jsem se plácal zasněženou stopu na polské straně Jizerských hor.
Doputovali jsme až do Betléma. Doputovali jsme téměř ke konci adventu. Možná je teď ten pravý čas se podívat zpátky na ty čtyři týdny a zeptat se, co nám advent, tahle příprava na Vánoce přinesla. Stihli jsme nákupy, úklid?
Jsem rád, že v posledních letech se k adventu i u nás přidala tradice trhů, kde je možné postát u stánku s punčem, svařákem, čajem. Tam totiž můžeme na chvíli zapomenout na shon a být s přáteli. Potkat se s druhými lidmi, popovídat si. Sdílet svoje radosti i starosti. To jsou chvíle, kdy si možná trochu uspořádáváme náš život, naše zážitky a dělíme se o svůj čas s druhými. Advent by měl být především o přípravě nás samých. O úklidu uvnitř, o přijetí sebe sama. I úplně obyčejná situace, kdy nám dojde, že jsme třeba nestihli upéct vánočku, že jsme nesehnali ty správné keřkovské rohlíčky, nebo že jsme zmatlali organizaci vlastního času, nám připomíná, že vše není podle našich představ a nutí nás, abychom se s tím vyrovnali. Nejsme dokonalí, zapomínáme, nestíháme. A co teprve, když nám dojde, že jsme třeba opomněli někomu popřát pěkné Vánoce, že jsme se s někým ošklivě pohádali, že jsme někomu ublížili. Působí to nepatřičně ve všech těch girlandách, ve vší té záři a pozlátku. Jistě, působí, ale nepatřičné to není, naopak. Advent je časem, abychom si právě tahle svá pochybení uvědomovali. Máme je všichni. Ale přesto se na Vánoce těšíme a chystáme. Každý rok přicházíme k Betlému připomenout si vánoční příběh. Proč? Třeba proto, že doufáme, že toužíme po někom, kdo nás přijme i s našimi chybami, že toužíme po odpuštění, toužíme po setkání. A naše cesta končí u jesliček. U otevřených dveří kostela. Na prahu chléva.
Ano, kostel ani církev není společenstvím dokonalých. Kostel je chlív. Je to společenství chybujících, společenství špinavých pastýřů, společenství lidí, kteří mají své fyzické i morální šrámy. Ale tohle společenství doufá a očekává příchod mesiáše. Tohle společenství věří, že Bůh se stal člověkem a přebýval mezi námi. Že Bůh se narodil do chléva, ne aby chlév vymetl, ale aby proměnil člověka. Vybavíte si slavnou Michelangelovu výzdobu v Sixtinské kapli? Bůh podává člověku ruku a trpělivě čeká na naši odpověď.
“Ty, který kraluješ ve věčných světlech, se rodíš do maštale,” zpívá se v jedné vánoční písni.
“Proč se Bůh rodí do chléva?” ptají se barokní zpěvníky.
Protože v chlévě je společenství, které očekává, které si důvěřuje. Stačí, když si vzpomenete na Josefovo rozhořčení nad Mariiným těhotenstvím. A přesto, uvěří, neopustí ji, i když by na to podle tehdejšího práva měl nejspíš nárok. Ostatně i my bychom takovou situaci asi taky zvládali těžko.
Chlév je společenství lásky a přijetí. Venku je tma a zima pouště, ale v chlévě je otevřená náruč a horoucí srdce.
Ať jsou pro vás Vánoce společenstvím lásky. Lásky, která se dává, lásky, která přijímá. Namísto hrozícího prstu nabízejme otevřenou náruč, namísto bariér, stavme mosty. Stejně jako v kostele v Soběslavi postavili rampu pro hendikepované.
Bůh se nerodí pro dokonalé, Bůh přichází do chléva, přichází tam, kde ho volají, kde je třeba obvazovat rány a konejšit bolest. Bůh nám nenařizuje z výsosti, Bůh se stává jedním z nás a učí nás přijímat sebe i druhé. Když pomáháme, když milujeme, tehdy se stáváme více lidmi a přibližujeme se Bohu.
Na naší cestě do Betléma se nenechme zastrašit, nenechme se svést falešnými mesiáši, kteří nabízejí snadná řešení bez námahy, nenechme se odradit neúspěchy a vždycky pomáhejme na té cestě druhým, kteří třeba nemají tolik sil.
Letos jsem se setkal s mnoha rozchody a odchody. I v mnoha vztazích a rodinách panuje pocit osamění, byť na první pohled se vše může zdát harmonické. Vánoce bývají často přeznačovány jako svátky rodiny, což je ale jen částečná pravda. “Děťátko rozkošné nám se narodilo, v Betlémě Judově smutné navštívilo…” zpívá se v nádherné vánoční písni Karla Václava Hollana Rovenského. I mnoho dalších barokních koled akcentuje opuštěné, smutné, chudé. Nezáří v nich stromečky, necinkají zvonečky a štóla a cukroví voní leda tak za oknem bohatého hospodáře. Bůh navštěvuje smutné a opuštěné. Bůh přichází právě k těm, kdo jsou sami, k těm, kterým se rozpadl vztah, kterým někdo blízký zemřel. Jeho podmínkou není rodina u rozzářeného stromečku, jeho podmínkou jsou pouze otevřené dveře našeho srdce. A taková srdce dokáže proměnit. Hospodář v koledách nakonec otevře dveře a pozve koledníky…
Vánoce by neměly být svátkem, kdy se zabedníme doma s cukrovím, pohádkami a dárky. Měly by být svátky otevřených dveří a srdcí odkud září Betlémské světlo, které nám připomíná, že láska se rozdává a neubývá jí. Naopak čím více se dává, tím více světla přináší.
Požehnané Vánoce!
