Děti se těší na vousatého staříka v doprovodu čertů a andělů. Vědí totiž, že neskončí v pytli. Naopak, Mikuláš z pytle vytáhne dobroty. Mandarinky, které právě teď chutnají nejlépe, a možná dnes i nějaké ty hmotnější dary. Zkrátka je to mírný stařík, který by se za básničku nebo písničku rozdal.
My dospělí to máme těžší. Mikuláš nechodí za námi. Musíme za ním ke sv. Šimonovi a Judovi. Abych to uvedl na pravou míru… vyrazili jsme na Bononciniho oratorium sv. Mikuláš z Bari.
Dospělácké těžkosti s Mikulášem ale nekončí. Oratorium totiž nelíčí žádného hodného dědečka. Nene. Tenhle Mikuláš je mladý, plný sil a hlavně plný horlivosti pro Boží věc. A musím říct, že v první polovině oratoria téměř nesnesitelně. Žádná laciná milost.
Když mu jeho přítel Clizio líčí ženskou krásu, Mikuláš odvětí, že by raději zemřel než ji okusil.
„Člověk nemůže zbožňovat půvabné oči a neurazit přitom nebesa.”
Následný dialog Mikuláše a jeho druha Clizia jen stupňuje dualistickou vizi světa.
Potěšení? – To je jen okamžik.
Krása? – Prchavý záblesk
Život? – To je jen vánek
Radost? – Zesměšní tě.
Krásná tvář? – Podvede tě.
Láska? – Zabije tě.
No, řekněte, koho byste volili? Clizia nebo Mikuláše?
Ovšem pozor, jsme v baroku, kde dualizmus tělo/duše jede naplno, a pak, Mikulášovi jde o trochu něco jiného. V druhé polovině se příběh láme. Clizio na příkladu pohaslé lásky poznává očistnou sílu pláče a kajícnosti. Tam někde bych viděl ten klíč pro pochopení poselství k dnešku. Klíč, který snad nejsilněji v celém oratoriu zní z úst Mikulášovy starostlivé matky: „Nebesa tolik netěší zástup věrných nevinných duší, jako ty, když se kaješ za každou chybu. Neboť ten, kdo se skutečně kaje, už je bez viny.”
Jakkoli se neumím ztotožnit s tím dualistickým viděním světa, umím se ztotožnit s poselstvím o milosti, jíž se kajícníkům dostává. “Upřímně prolité slzy jsou perly, které pravý poklad znamenají”, zpívá v árii Di tue flebili pupille Mikulášova matka Giovanna.
Celý příběh mi velmi nápadně připomínal Caldarovo oratorium Magdalena u nohou Kristových. Stavba jednoduchého příběhu je velmi podobná. Jde o očistnou sílu kajícnosti. O milost, která se kajícímu se hříšníku dává.
Caldara mi ale v první chvíli naskočil kvůli muzice. Opravdu mi to nepřišlo jako náhoda. Některé árie se nápadně podobají. Třeba Mikulášova árie D’un bel ciglio l’ardente spledore od Bononciniho zní košatěji v Caldarově Magdaleně v árii Nebeské lásky Da quell strale che stilla veleno. Když dáte vedle sebe texty… uf, Amorovy jedovaté šípy. A našlo by se jich víc. Zmínku o hudební podobnosti jsem nikde nenašel, ale nebylo by to překvapivé. V baroku se na autorská práva moc nehrálo a autoři se někdy tzv. “vykrádali”. Dělali to velký Bach i velký Händel. Jestli je to případ i Caldary a Bononciniho nevím, ale řekl bych, že minimálně inspirace je nanejvýš pravděpodobná. Byly současníky a obě díla vznikla téměř ve stejné době.
Každopádně to s tím opovrhováním vezdejším světem nebylo ani u jednoho z nich tak hrozné, protože napsali nádhernou muziku. Ono se totiž ukazuje, že když spojíte pozemskost v podobě violoncella se zvukem nebeských houslí, nevznikne souboj, ale blažená harmonie.
A kdo se tento večer o onu blaženou harmonii staral?
V oratoriu jsou tři mužské a jedna ženská role, proto zpívaly tři ženy a jeden muž. Zase ta záležitost s barokem.
Bylo blažené poslouchat Mikuláše v podání Martiny Jankové a Clizia v podání Markéty Cukrové. A neméně krásné bylo pozorovat jejich hru. Přestože jsme nebyli na divadle, využily obě zpěvačky svou značnou divadelní praxi a velkou dovednost a výraznou gestikou prvotřídně doplnily hudbu, čímž dodaly oratoriu plastičnost.
I třetí ženu bylo blažené poslouchat. Kateřina Kněžíková zpívá neméně hezky a její role Mikulášovy matky Giovanny je navíc plná změn citového rozpoložení a klíčová. Ovšem Kateřina Kněžíková při zpěvu působí poněkud bezkrevně a staticky. Naprosto nekorektně si říkám, jestli to v ní nepodporuje její angažmá v ND v Praze, tam se ty toporné scény pořád nosí. Škoda.
S obsazením mužské role ovšem pořadatelé tentokrát sáhli vedle. Věhlasný italský barytonista Furio Zanasi totálně zklamal. Má sice hlas pěkné barvy, ale naprosto nevýrazný, zanikající v celém tom zvuku nástrojů, zanikající dokonce i v recitativech. Pravda, part Mikulášova otce není příliš významný, ale má tam některé velmi pěkné árie, které bohužel do druhé poloviny sálu neměly šanci dolehnout.
O ten soulad violoncella (někdy i kytary) a houslí se staral Marek Štryncl, který při bravurní hře (violoncello a kytara) zvládl neméně zdatně řídit i radostnou hru svého souboru Musica Florea. Soulad to byl nebeský. Drobná škobrtnutí houslí budiž prominuta, však to byla česká premiéra. Bononcini by měl radost.
Krása!
Poznámka místopisná:
Mikuláš byl sice biskupem v Myře, ale Italové jeho ostatky unesli do Bari v obavě před zničením jeho hrobu, proto nese i italské oratorium přídomek z Bari.
Poznámka na okraj aneb Kde je třeba ronit kajícné slzy:
Zázemí koncertů. Chválím vyměněný catering, už to má trochu úroveň, víno se dá pít, nejsou oschlé chlebíčky. Jen se pořád nedaří zajistit hladké obsloužení posluchačů. Úsměvy pak musí pomáhat tam, kde organizovanost a příprava chybí.
Co ovšem vůbec nechápu je podivné řešení programů, kdy čtyři strany o oratoriu stojí 30 Kč, text celého oratoria 10 Kč a ten ještě navíc v průběhu večera dojde. Opozdilci, kteří po polovině oratoria zjistí, že text tu bude docela zásadní, zkrátka ostrouhají. Dnes se akcentuje sdílení věcí, tak snad že by pořadatelé cílili na sdílení programů mezi posluchači?