Totální beznaděj a deprese.
Pokřivené charaktery. Touha vlastnit a ovládat, touha po hvězdném úspěchu, který má zajistit nesmrtelnost.
Ponižování.
Horečné blouznění.
Záchvěv lásky vystřídaný zoufalstvím, utopený ve smilstvu.
Prozření a lítost, která nedojde naplnění, ale utopí se v krvi.
A dítě zůstává samo, jako v tom děsivém příběhu před usnutím. Bez otce, bez matky, všichni odešli. Prázdná scéna, jen chlapec a zbraň.
Tak takový byl sobotní Bergův Vojcek Na Vídeňce v Carsenově režii.
Jistě chápete, že napsat o něčem takovém „bylo to výborné“ zkrátka nejde. Ale bylo. I když znovu už tenhle kus nedám. Hudebně je to podobné jako u Janáčka (ten ale v ději mívá světlo na konci tunelu). Každý pocit, každé gesto se odráží v hudbě. Na Vídeňce to tak opravdu je! A protože děj je tak trochu vymknutý z kloubů, ani hudba posluchače nešetří. Něžné lyrické momenty se rychle zvrhnou v šílenství a bouři na hranici snesitelnosti.Brilantní hudební studie stavů mysli v patnácti obrazech.
Pěvecky excelentní kmenový „Vídeňáček“ Florian Boesch, zdatně sekundující John Daszak (velitel) a Stefan Cerny (doktor). Na můj vkus trochu uječená, ale výtečná herecky, Lise Lindstrom. A v roli tambora výborný Aleš Briscein.
Jojo, přestože se nás hradní buřtipán snaží přesvědčit o svých laureátech, českou muziku v zahraničí reprezentují úplně jiní lidé, o kterých se z nepochopitelných důvodů mimo hudební kruhy moc neví. A to prosím Vídeňka není žádný Karlín. Po Collegiu 1704, je zde tedy Aleš Briscein dalším skvělým reprezentantem. Gratuluju!
A teď k těm volbám. Paralely mezi tímhle sobotním nášupem deprese a šokem z volebních výsledků by se daly jistě najít. Leč nemám Carsenových kvalit, abych si mohl dovolit smysluplnné paralely a aktualizace Bergovy opery. Sny bývalého estébáka o řízení státu jsou pro mne, spíše než vizí moderní evropské země, noční můrou středoasijských oligarchií. Xenofobie, byť je, zdá se, marketingově úspěšná, může být těžko řešením problémů. Při pohledu na mapu voleb v krajích je pak navíc vidět, že zvláště na Moravu zavály nejen větry z Orbánovy puszty, ale i puch Boleslavských procesí, namísto toho, aby tam s nadhledem a svěžestí vládly Maria Hostenská a Kopecká a učily pokoře a milosrdenství.
Ale…
Přesto jedna paralela…
Zatímco Vojcek je skrz naskrz černý a bez naděje, v té sobotní hrůze pořád vidím světlo. Do sněmovny se krom „kulturních“ jihočeských a jiných „odborníků“ dostali i slušní a pracovití lidé, kterých si vážím, máme pořád ještě senát, jsme naštěstí stále součástí EU…
A pro mě největší objev a zázrak voleb je účast mojí maminky, která dosud k volbám nechodila. A víte co, asi bych jí odpustil i ty komunisty, protože s nimi prožila většinu života. Jenže ona na ně nepomyslela. A nehledala ani spasitele oligarchu a, vzhledem ke zkušenostem svých dětí, nechtěla ani drátovat hranice, ani rušit „nepřizpůsobivé“, a to o nich ví dost, protože se celý život starala o děti v kojeňáku. Nakonec nejen Praha zachraňovala.