Severní Čechy. Posun zemských ker vytváří Krušnohorské plato, dole pak propadliny s jezery, která později, coby hnědé uhlí odtěžíme. Za příkopem vybublávají kopce Českého Středohoří.
A teď to všechno zvětšíme.
Máme tu východoafrický zlom. Na jeho okraji rostou sopky. Dole se formují jezera, sladká i slaná, dokonce s bublajícími vývěry. Jedna z obřích sopek velikosti Kilimandžára se časem zhroutí a pěkně eroduje. Až zbude úchvatný kráter o poloměru cca 20 km, který lidé nazvou Ngorongoro.
Vyjedeme z příkopové propadliny a šplháme mlžným horským lesem po vnější straně kráteru. Citelně se ochladí. Mlha. Po čase se otevře výhled…
Jsme ještě na Zemi?
Nejsem schopen popsat adekvátně ten pohled, který se otevřel. Ani fotky ho nemůžou zprostředkovat. Zírám 600 metrů pod sebe do obřího kráteru. Mlžný les jakoby stéká dolů a na dně přechází v travnatou savanu. V ní se lesknou drobné vodní plochy a velké zasolené kusy země. V savaně putují stáda zvířat. Na to vše potrhaným závojem mlhy a mraků prosvítá ranní slunce.
I kdyby v Ngorongoro nežilo těch 53 nosorožců, z nichž jsme nakonec dalekohledem viděli 3, stála by jeho návštěva za to. Velká stáda pakoní, zeber a antilop. Hroši odpočívající i bojující. Hyena dorážející na oslabené mládě buvola. Finále jsme neviděli, ale zdálo se mi jasné. Námluvy pštrosů. Serval.
Lev kráčí savanou. Řidiči na safari jsou různí. Náš Godfrey třeba špatně slyší, ale výborně vidí. Řidič džípu, který právě přijel, je jeden z těch blbů, co musí najet zvířeti přímo do cesty. Jenže lva blb nerozhodí. Přijde k autu zezadu. Šplích, šplích. Označí si dvěma pořádnými dávkami zadek džípu a pokračuje ve své cestě savanou. Turisti v autě přes okraj střechy džípu na lva neviděli, my se můžeme škodolibě potrhat smíchy.
Godfrey si na konci safari stěžuje, že v parku bylo uzavřeno několik cest a šance vidět nosorožce zblízka je malá. No, ale zase už jich není 48 nebo 49, ale 53. Ngorongoro je tedy zase o něco krásnější.