Odložme časopis…
Obkroužili jsme vulkán, všichni si to nafotili, někteří si všimli, že ledovec na vrcholu už není co býval, a už klesáme na letiště. Teď už ale jinde jsme, je to jiná vesnice.
Tanzánie. S Keňou jedna parta v East African Community, přesto však od prvních kilometrů z letiště opravdu jiná země.
První postřehy.
Kilimanjaro vypadá přes den jako Laputa. (Omlouvám se neznalým a vyzývám k doplnění znalostí sledováním nějakého toho Miyazakiho za prodlužujících se podzimních večerů.)
Kořeny hory jsou v oparu, takže nejsou vidět, pak je věnec mraků a na jeho horním okraji vyrůstá hora se sněhem. Kulisa jak z pohádky. A protože jedna hora nestačí, tak na druhé straně našeho obzoru je druhá hora, Mt. Meru. Menší, má něco přes 4500 m.
Domy jsou vesměs zděné s plechovými sedlovými střechami. Působí trochu koloniálním duchem.
Obchody nejsou tak křiklavé.
Je tu znatelně větší pořádek, a to i na tržištích, která bývají nezřídka zabordelená i v Evropě.
Jezdí tu tuktuky.
Ženy jsou i, ehm, korpulentnější v krásných barevných šatech a zboží netahají zavěšené za čelo, ale pěkně v koších nebo lavorech na hlavách. Pěkně vyrovnat páteř a jen vlnit v bocích. Jojo, tyhle barevné výjevy žen s trsy banánů na hlavě znáte.
Lidé jsou usměvavější než v Keni, pozdraví a někteří i zamávají. V Keni tohle dělaly jen děti.
…
A protože už by toho dnes bylo moc, tak pohádku o kávě a banánovém pivu vám napíšu až zítra. Dobrou noc!