Jejejejedededemememe dododo nárrrrrrodníníníhoho parrrrrrkukuku Maasai Mara. Sjeli jsme z hlavní silnice a čeká nás 130 km po prašné rozbité cestě degradovanou trnitou savanou. Kdykoli předjíždíme nebo jsme předjížděni, auto se zahalí do oblaku hnědého prachu, který vleze všude. Čekám, kdy se vysypou skla. Mít v batohu smetanu, mohli bychom za chvíli dělat šlehačkový dort. Dotáhli bychom to po těch třech hodinách jistě i na máslo. Novou cestu budují, jako většinu staveb v Keni, čínští soudruzi africkým tempem, tedy pole pole – slowly slowly. Jednou si to tu všechno koupí.
Míjíme početná stáda koz, ovcí a krav. Právě intenzivní pastva pomohla vytvořit tuhle krajinu. Chcete – li jako kytka přežít, musíte bojovat. Mechanicky, chemicky, nebo kombinací. Minimální listová plocha, trny a jedy. Akácie stromové i keřové, obří svícnové pryšce, durmany a slézy.
Mezi tím sem tam tradiční dřevěné a hliněné chatrče, častěji však „inovované“ plechové boudy pastevců, dokonce i kostel, jako obvykle v Keni má podobu plechové garáže, a postavy Masajů.V téhle šedozelené prašné krajině jejich hubené postavy svítí do dáli díky tradičnímu kusu oděvu zvaného shuka. Je to plášť o rozměru cca 2×2 metry nejčastěji červenočerně kostkovaný. V módě jsou ale i jiné barvy: žlutá, zelená, oranžová, modrá, a krom kostky se nosí i proužek. V ruce pasteveckou hůl nebo oštěp, ten nosí válečníci, kteří pijí kravské mléko s krví. Pod plášť si občas vezmou i bundu nebo kalhoty. Přes den tráví muži čas se svými stády na pastvě v té ostnité džungli. Ženy v ještě barevnějších úborech tahají objemné barely s vodou závěšené na popruhu kolem čela. V kontrastu s tou barevnou nádherou jsou jejich vesnice. Vypadají jako slumy na horách odpadků. Dost bezútěšný pohled.
Keňská vláda údajně tlačí na omezení pastvy, ale pro Masaje je to součást identity. Kdyby Maasai Mara, kam jedeme, nebyla národním parkem, asi by ji potkal osud vypasené krajiny plné prachu a trní.
Po třech hodinách doskáčeme k hranicím národního parku.
První večer na safari je trochu zklamáním. Tohle že je ono. Hon v džípu za žirafou nebo lvem? Hmmm… taková zoo bez nápojových automatů. Pravda, krajina je krásná, ale stejně…
Hloupě netuším, co nás čeká druhý den, kdy v parku strávíme osm hodin. Ohromná rozloha zvlněné travnaté savany. Sem tam strom, skupinky keřů, drobné i větší prohlubně zalité vodou nebo plné bahna, podivné hmyzí výtvory z hlíny a mezi tím tisícihlavá stáda pakoní, zeber, gazel a antilop. Vzduch studený ranním deštěm se začíná ohřívat. Neskutečná krajinná scenérie plná kopytníků. Na obzoru kráčí stádo slonů, v bahnisku se rochní buvoli. Žirafy, prasata bradavičnatá, skupiny pštrosů. Z křovin vyjde lví samec a kráčí přes planinu. Džípů si ani nevšimne. Obří stádo pakoní a zeber se rozdělí. Lev kráčí středem. Nervózní frkání. Obě poloviny stáda mění směr jako hejna špačků na vinicích. Za chvíli lev zmizí z dohledu. Stádo se uklidní.
Jak projíždíme krajinou, dochází mi, že Maasai Mara je i obřím hřbitovem. V trávě se válí lebky, kosti, mršiny. V horkém vzduchu krouží na oblačném nebi supi.
Při migraci do sousedního parku Serengeti čeká na zvířata vodní příkop tvořený meandrující řekou Mara. Břehy jsou strmé a ve vodě čekají krokodýli. Zběsilý běh tisícihlavých stád si pusťte třeba na BBC nature. Vybavuju si jej, když koukáme na kalný proud řeky, nahřívající se krokodýly na břehu a líně se povalující hrochy ve vodě.
Při návratu na základnu opět projíždíme obřími stády, potkáváme další slony, lvy, spící žirafu, která vypadá jako socha a všechny nás dokonale zmate, skupiny buvolů, před autem prchají zmatené perličky.
Drsná Afrika.