Mt. Kenya je plná extrémů. Vysoké teploty padají v noci pod bod mrazu, rozpálené skály střídá svěží zeleň lobelií a starčeků. Stejně tak je to, zdá se, s celou Keňou.
Když před časem Keňa úplně zakázala igelitové sáčky a tašky, mohlo se zdát, že je to pokroková „zelená“ země. Ve skutečnosti to byl pud sebezáchovy zdejší vlády, aby se země igelitem neudusila. Binec není jen ve zdejších vesničkách a městech, hory odpadků je propojují. To, co fungovalo s přírodními materiály, změnila doba plastů v utahující se oprátku. Černé igelitové sáčky, petky, láhve, obaly…potkáte všude. Bohužel i v národních parcích. Zde je otázkou, nakolik se na tom podílí dovoz, tedy nekázeň turistů. Přestože země bojuje se suchem, většina splachovacích záchodů protéká, voda se místo střešních ohřívačů hřeje v elektrických bojlerech.
Pouze hlavní silnice jsou asfaltové, zbytek jsou prašné cesty. Červený prach úrodné africké země je všude. Přesto místní vidíte v čistých barevných šatech a bílých košilích, oblecích, lakovaných botkách nebo lodičkách na podpatku. Často mám pocit, že jsou lépe a vkusněji oblečeni než lidé u nás. A to většina z nich bydlí v boudách z prken o půdorysu několika metrů.
Cestuje se na motorce, taxi motorky poznáte podle reflexních vest řidičů. Většina je nablýskanou chloubou majitelů, přesto se na nich dá odvézt všechno. Přítelkyně, několik pytlů sena, dřevo, barel s vodou nebo svázané jehně. Jezdí tu také obdoby maršrutek zvané matatu. Dodávky, naplněné až po střechu lidmi a jejich věcmi. Potkáte i rezavá kola, na kterých se jede třeba na pole. Ovšem nejvíc se tu asi chodí pěšky. Tady vám dojde, proč Keňané vyhrávají vytrvalostní závody a běh. Je to pro ně přirozené. Všichni někam chodí. Všude potkáte lidi, kteří někam jdou. Mezi městy, v polích, v lese. Když jsem v horách viděl, co zvládnou s lehkostí naši hubení nosiči, kolik unesou ženy v koších na zádech, došlo mi jak houževnatí tihle lidé jsou.
Kromě odpadků lemují cesty podivuhodné boudy z klád, plechu, igelitu a jutových pytlů, které společně s garážemi a zděnými boudami, hýřícími barvami reklamních poutačů, slouží jako obchody. Farmáři tu prodávají své výpěstky, uhlíři dřevěné uhlí, překupníci pak cokoli. Stejně jako v Asii, podobné s podobným. Kde se pálí uhlí, jedete několik kilometrů mezi uhlíři, v horách pak mezi ananasy, ve vesnicích třeba mezi autoopravnami a prodejci olejů a náhradních dílů.
Cestou z Mt. Kenya se krajina mění, u Nairobi, „místa čisté vody“, je plochá s rýžovými poli, v horách pak žasnete nad oslepující zelení čajových plantáží, kterou střídá načervenalá barva plantáží ananasů nebo zeleň blahovičníkových lesů či kávových plantáží.
Na několika místech je ještě původní les, který musel ustoupit zemědělství. Ten ústup vidíte v přímém přenosu. Vykácený les se mění v dřevo, na zbytcích lesa paběrkují uhlíři a pak už je čas vysázet plantáž. Odvrácená strana téhle čajové krásy je ohromná eroze na strmých svazích. Přivrácená strana je pak obživa, jakkoli bídná, dobrý čaj, peníze z exportu. Kdos bez viny, hoď kamenem.
My už ale sjíždíme z hor k jezerům Velké příkopové propadliny. Čeká nás „místo měnící se vody“, jezero Naivasha. Hroši, žirafy, pelikáni a na dalším jezeře snad i nějaký ten plameňák.
