Čechy pod Kosířem

Čechy pod Kosířem aneb když z Mánesa zbyde jen co jméno. Smutná ukázka našeho pojetí zámeckých prohlídek. I kdybychom měli jen tři místnosti, narveme tam alespoň dvě trasy s průvodcem, který neví, v čem spočívá řemeslný postup, na který vás ovšem zvlášť upozorní. Nuda a šeď v dusných místnostech za šoupání papučí. 
„Tyhle dveře s výhledem do zámeckého parku otvíráme jen pro VIP.“ Aha, takže my jsme socky a nemáme nárok? Kouzlo místnosti, kde výhled do parku hraje prim, rázem mizí. Mánes by plakal. „Pospěšte si, my už musíme mít v pět zamčeno.“ Pohled si už nekoupíte, kasa zavřela ve čtyři. To víte, chceme si taky užít tu hezkou neděli.
Krásná oranžerie přeměněná v levandulovou kavárnu. Nápad dobrý. Žel u něj to skončilo.
Víte, oranžerie je takový skleník. Jako sukulent nebo tropická kapradina to oceníte, jako člověk už tak ne.
Obsluha venku? Ano, ale ne na lavičce. A vůbec, my to teď nestíháme, takže… Levandulová zmrzlina je led a ten ve skleníku taje.
V duchu roním levandulové slzy nad celým tím projektem. Mánes se radši zamknul v zahradě.
Cement na opravu zámku za peníze z dotace koupíte, vizi už bohužel ne. Snad by Vlastivědnému muzeu v Olomouci a provozovatelům kavárny prospěl výlet někam za inspirací. Tohle místo na ni totiž čeká. Dveře do zahrady potřebují otevřít častěji…