List druhý: Hnězdno a Bydgoszcz

Ke kořenům. V Polsku by mohli říkat zpět do hnízda. A ne ledajakého, hnízda bílého orla. Gniezno, jedno z nejstarších polských měst a křesťanské centrum, leží překvapivě i na kopečcích. Kdysi se tu podle legendy sešli bratři Lech, Rus a Čech a Lechovi se tu zalíbilo. A i když tu mají ołtarz cały w srebrze, jak zpívá Jacek Kowalski, jsem rád, že Čech šel dál, protože ta polská placatá krajina je vážně trochu nuda. Nicméně, kontakty Čechů a Poláků tím rozdělením bratrů pod dubem neskončily.  Češky se sem vdávaly, Češi tu pustošili a loupili a nutili Poláky měnit hlavní města a pak se tu občas nechali korunovat za polské krále. Ale zpět ke stříbrnému oltáři, ten patří dalšímu Čechovi/Polákovi, svatému Vojtěchovi. Je to totiž jeho relikviář, celý ve stříbře pod zlatým baldachýnem. Vojtěch si tam hoví, jednou rukou žehná, v druhé biskupskou berlu. Bezva, až na to, že Vojtěch je v Praze ve své katedrále. Do Čech ho odvezl Břetislav I. Poláci ovšem tvrdí, že se spletl a odvezl si někoho jiného. Studie pravosti ostatků sice existuje, ale pro víru nemá valného významu. Důležitý je odkaz, ne škorpení se o kosti. To bychom totiž nebyli daleko pohanům, jimž Vojtěch údajně kácel uctívané duby tak dlouho, až ho to stálo život.
Hnězdno, možná lépe Hnízdno, přestože už není hlavním městem Polska, se stále pyšní nádhernou katedrálou a zůstává významným církevním střediskem a milým městem.
Pokračujeme. Opět polská placka. Pole, pole, pole, borový les, pole, pole, statek, pole, les. Stopaři na benzínce s cedulí „morze“, pole, pole.
Vítá nás Bydgoszcz. Město s necelým půl milionem obyvatel na soutoku Visly a Brdy. V centru dominuje voda. Bohatství města plynulo po léta z vodní cesty, která prochází od východu Polska až na západ do Berlína. Byly tu mlýny, sýpky, sklady, přístav. Tohle průmyslové dědictví dává městu tvářnost. Díky přestávám se průmyslové brownfieldy mění v krásné byty, restaurace, muzea. To vše propojené parky. Krása. Kocháme se a cpeme se pirohy. Loučíme se s městem ve zdejší barevné katedrále.
Jedeme dál. Opět polská placka. Pole, pole, pole, borový les, pole, pole, statek, pole, les. Jojo, už to tu bylo. Cesta se vleče k uzoufání, neb hlavní cesta na sever je taková okreska. Polské silnice jsou ještě bědnější než naše. Naštěstí poslední kus cesty už je dálnice. Jak se blížíme k severu, terén se překvapivě zvedá a vlní. Země tu tvoří hráz, aby moře nezalilo Polsko. Na obzoru už jsou mraky nad mořem a pod nimi jeřáby. Gdańsk.
Ta dlouhá cesta stála za to. Ale o tom zase příště.