Svatomarkovské procesí.
Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři a na svatého Marka chodíme s perníkem a korouhví po Středohoří. To proto, aby nebe dalo vláhu a sluníčko, a na polích se to zelenalo a v sadech bělalo a růžovělo a v létě pak zlátlo obilí a v sadech zrály hrušky, jablka, ba i broskve a meruňky. I když to v týdnu vypadalo spíš na koulovačku, běžky a brusle.
Ráno jsem vstal a při pohledu z okna bojoval sám se sebou. Lije a fičí. Pak jsem si v Bibli našel pár hezkých výroků s deštěm. Třeba tenhle Ezechiel: “Obdařím je i okolí svého pahorku požehnáním a v pravý čas sešlu vydatný déšť, budou to deště požehnání.” Nebo Zachariáš: “Vyproste si od Hospodina déšť v čas jarních dešťů. Hospodin tvoří bouřková mračna, hojnými dešti je naplňuje, bylinu na poli dopřeje každému.” A abychom nezůstali jen u starozákonních proroků, nalistujeme v listě Židům krásný výrok: “Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, má účast na Božím požehnání.”
Posíleni Božím slovem, vyrazili jsme vstříc pahorkům Českého středohoří. I rozvinul před námi Hospodin v Bráně Čech své znamení – duhu – a bylo to velmi dobré.
Pravda, švestková dráha v Mostě dvakrát hekla a nenastartovala, ale odhodlaní peregrini se dostavili i tak za pomoci jiných povozů. Nechyběly koloběžky, nechyběl Michael Pospíšil, nechyběla přednáška Víta Honyse, nechyběla korouhev a nechyběl ani voňavý perník. A protože se letos čekal sníh, který naštěstí nepřišel, a nenašla se dvoumužná nosítka, posloužilo k nesení “svátosti” jednomužné hrablo na sníh v důstojné úpravě.
V Kozlech letos čekaly nerosty na krásných fotkách. A již méně krásný závěr, že uhlí je třeba vytěžit do mrtě, protože jen tak zachráníme severní Čechy. Nehádal jsem se jen proto, že mi to přišlo procesí nedůstojné a že jsem chápal vypravěčovo zaujetí pro věc neb nechtěl kousat ruku, která ho živí.
A pak už se šlo mezi louky, pole a sady a žehnalo se úrodě. Letos jsem zvláště myslel na všechny ty vinice, sady a zahrady a jejich opatrovníky. Po dohodě, do Chrámců je to ještě kus, jsme z veršíčků pro křížové dny vybrali nikoli ty za déšť, ale ty za ourody zemské, aby k dozrání přivedeny byly a my se z nich radovati mohli. Za svědky jsme měli třešně, jabloně a hrušně, bílé trnky a zlaté petrklíče. Od křížku už známou cestou, po pravici hrušně, po levici třešně (višně) s mariánským zpěvem až do Chrámců. Tam následovalo to nejdůstojnější, co může “svátost” perníkovou potkati, tedy rozdílení, dávání a přijímání. A protože perník, ač dobrý a voňavý, dusí, je třeba jej řádně zapíti nejprve horkým jablečným moštem, pak i voňavou třešňovicí. Pochopitelně z místní produkce. Na závěr povídání a agapé – koláčky a chleba se škvarkama nebo bůčkem a cibulí.
A jako PS procházka rozkvetlými sady a výšlap na stále ještě zlatý Tobiášův vrch.