List čtrnáctý: Tbilisi podruhé

Opět Tbilisi. Půl dne v maršrutce, obzvlášť rozhrkané. Jedeme, jako všechny maršruty, delší cestou, protože to znamená víc obsloužených vesnic. Nádraží v Tbilisi, to je Asie, jak má být. Když se ptáme policisty, kde je vlez do metra, zeptá se, který z těch tří máme na mysli. Je nám to fuk, jdeme tím obuvnickým. Podchod se tu anglicky překládá jako „retail zone“. To značí, že se až k turniketům prodíráte obchodníky. Boty, boty, boty, chačapuri, boty, boty, koření, boty, boty…nekonečné. V centru se nahřejeme v sirných lázních. Obsluha je znuděná, což je téměř standard. Objednáni jsme na šestou. Prý, přijďte dřív. Hm…tak jsme přišli a čekáme do 18.20, než návštěvníci před námi laskavě dokouří (ano, kouří se tu i v lázních) a opustí lázeň. Čas v zemi, kde čekáte půl dne na maršrutku, plyne úplně jinak. Pak se jdeme cournout po městě. Tentokrát bydlíme u prezidentského paláce. Je to nafouknutý Bílý dům s pětimetrovým plotem kolem. Uprostřed má prosklené obří vejce. Od řeky vypadá zajímavě. Zblízka ho kvůli oplocení nemáte téměř šanci vidět. Nedaleko paláce je v podobně velkolepém duchu vystavěna nová katedrála, taky za hradbou. Ve srovnání se starými kostely je to tak trochu Disneyland. Obě tyto stavby ovšem nejsou v žádné luxusní čtvrti. Ne, ne. Kolem je sice pár nových hotelů a opravených domů, ale zbytek vypadá, jako kdyby tu bylo zemětřesení nebo skončila válka. Domy se rozpadají. Často půl domu stojí a půl už se sesunulo k zemi. Bydlí se téměř ve všech. Hned za prezidentským palácem, zakryt stěnou s textilií, aby nerušil výhled z prezidentského vejce, je dům, ruina, ve sklepních oknech se svítí. I to je tvář Gruzie. Země kontrastů.