Sv. Nino i sv. Jiří asi zaslechli mé rozčilení a posílají nám do cesty samé fajné lidi. Nejdřív tržnice, opravdovská. Mám pro tahle místa slabost. Tedy, ten prodej masa bych oželel, ale jinak miluju tu atmosféru zapojující všechny smysly. Barevnost, vůně, hluk vyvolávání předností zboží a smlouvání, chuť a hmat, když vám dá prodejce ochutnat. Nakoupili jsme čurčchely, tedy ořechy ve víně nebo jiné ovocné šťávě. Dostali jsme řádně okoštovat a ještě návdavkem fíky na cestu. Taktéž sýr. Pak v pekárně, už jsem o těch zdejších psal. Okukovali jsme přípravu, tak nás pekaři vzali dovnitř a na cestu nám nabalili chleba jako výslužku. Nu a naposled ve vinařství Kakhuri, kde jsme se konečně dopracovali k pořádnému koštu a poznání, že Gruzínci pijou hlavně bílé připravené tradiční metodou, kdy v tanku nebo hliněné nádobě (kvevri) leží víno i se slupkami. Proto zdejší bílé je spíš jantarové. A taky poznání, jak Stalin ovlivnil cenu jedné odrůdy, která je dodnes jedna z nejdražších.