Ve vinařském kraji je třeba zvolnit. Až negruzínská atmosféra v jednom z nejmenších měst země, Signaghi. Svatá Nino, gruzínská apoštolka, věděla, kde spočinout po divech s cedrovým sloupem.
V nedalekém kostele je pohřbená a v údolí pod kostelem je vyhledávané poutní místo se zázračným pramenem. Voda se pije, plní se do kanystrů a nebo si koupíte bílou róbu za 10 lari a rovnou se v bazénku v kostelíku vykoupete. Po zájezdu navoněných Rusů to ovšem není asi žádné terno. V koupadle je ale naštěstí poměrně tma. Samotný areál kostela je, stejně jako celé Signaghi, upraven po Evropsku. S výhledy na zasněžený Kavkaz máte chvílemi pocit, že jste někde v severní Itálii. Stačí ale zajít do boční uličky a jste zpět v Gruzii. Město je ospalé, tak jako všechna města v Gruzii, s výjimkou Tbilisi. Každý druhý dům v centru je market, i kdyby měl na prodej jen vodu a cigarety. Ale nemylte se, žádní extra obchodníci to nejsou. Na hlavní ulici tety v černém pletou ponožky, prodávají čurčchely a víno. Domácí víno je v petkách. Je dobré, ale poměrně drahé. Litr vyjde v přepočtu běžně na 100 korun. Ale posedět u dvou vdov, pod jabloní u vína, kávy a perníčků, mžourat ve slunci na Kavkaz v oparu v dáli zatímco se vám pod nohama motá malý šňufající ratlík s potrhaným kraječkovým obojkem, to je jak výjev z Austenové. Večer ještě navštěvujeme místní větší vinařství. Vkusný interiér a až astronomické ceny. Láhev běžně za 40-50 lari. Zkoušíme tři vzorky. Vše údajně vyrobeno tradiční metodou v hliněných nádobách. Bílé víno je jantarové barvy s pryskyřičnými tóny. Vzdálené tomu, na co jsme zvyklí. Spíš jako retsina. Prý leželo se slupkami 6 měsíců. Červená vína jsou pěkná, ale na to, abychom si koupili celou láhev za zdejší cenu, zase ne tak pěkná. K výborné večeři si dáme domácí. Z petky.
Ráno nás čeká úmorná cesta maršrutkou do Telavi. Ještě netušíme, že pojedeme většinu cesty na dvojku, nanejvýš trojku.