Ráno jsme snídali ještě s výhledem na Mkinvartsveri a odpoledne už jsme úplně jinde, taky na hranici, tentokrát ovšem s Ázerbájdžánem. Kavkaz uchvacuje mohutností a zasněženými vrcholy, jih Gruzie rozlehlostí. Kam oko dohlédne podivuhodná stepní a polopouštní krajina s bizarními skalními útvary a výchozy.
Boha lze hledat a nacházet všude, ale jisté typy krajiny mají zcela zvláštní dispozice. Tady, daleko od lidí, řeklo by se v Bohem zapomenutém kraji, pustině, navzdory a právě proto založil sv. David v 6. století rozsáhlou mnišskou komunitu žijící ve skalních celách vykutaných v pískovci. Přes kláštery se v minulosti přehnalo několik velkých ran, od Mongolů až po cvičení sovětské armády a dnešní vandaly, kteří mají potřebu zvěčnit se do zbytků jedinečné, několik staletí staré, freskové výzdoby (jak říkávala babička, jména hloupých na všech sloupích). Dnes jsou však alespoň v části obrovského komplexu mniši zpátky a místo opět ožívá k Boží chvále. Spíše než stovky mnichů potkáte v okolní krajině stohlavá stáda ovcí, koz a krav s pastevci na koních a oslíky s proviantem.