List pátý: Do Tblilisi maršrutkou

Přesuny v zemích bez odpovídající dopravní infrastruktury představují svérázný způsob mučení. Maršrutka do Tbilisi jede 8 hodin. Přestože Norové předpovídali poměrně slušný den, prší vytrvale už od rána skoro celou cestu. Orosenými okny není z auta moc vidět. Silnice je vesměs asfaltová nebo betonová. Místy s kameny, krávami, prasaty nebo potokem. Občas je potřeba objet ujetý svah. Sesuvy celých strání nejsou ničím mimořádným. Drolivá břidlice jede jakmile trochu zaprší. Občas pauza na kafe nebo zvracení. Naštěstí máme travel gum. Chybí tu jen nápisy: drinking whisky, driving risky. Místo nich jsou tu vtipné značky typu: pozor zatáčky 1.5 km. Hm… rovného úseku jsem si nevšiml už přes hodinu.
Ovšem řidič se nám tu cestu rozhodl ještě osvěžit výběrem tohonejlepšího z místní hudební scény. Nejdřív jen v rádiu, to ušlo. Teď ale jedeme i v televizi. Panoptikum je to neuvěřitelné a neposlouchatelné. Defilé obstarožních pánů v nepadnoucích oblecích, kteří se pokoušejí křepčit, střídají odbarvené blondýny s botoxovými rty a zasněně přivřenýma očima. Vše vystylované v přepychu. Výhled z okna však televizi rychle usvědčí ze lži. Za oknem je hrdá, ale strhaná země. Jenže v telce už nastupují kapely hrající popové úpravy lidovek a navzdory nesmírné bídě za oknem sladcí hoši olizují mikrofon, dávají si ruku na srdce a vzhlíží k reflektorům na stropě televizního studia. Já vzhlížím ke značkám u cesty a doufám, že i příštímu náklaďáku v protisměru se vyhneme a budeme v Tbilisi brzo a celí.