Ó jak radostné je psát o něčem tak výtečném, jako je brněnská operní dvojinscenace Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas. Brno pro mne opět potvrzuje, že je první a nejprogresivnější operní scénou v naší kotlině, která hluboko za sebou zanechává celou zlatou Prahu. To, že režisér a umělecký šéf opery Jiří Heřman sáhnul po Martinů zřídka hraném kuse z pradávné Mezopotámie, který navíc nebyl nikdy uveden scénicky, a propojil jej s krátkou barokní operou Purcellovou, nebyla vůbec sázka na jistotu, ale odvážný skok do zatuchlých českých vod. Díky tomu se ovšem z vln vynořila bájná Atlantida, o které v Čechách jen tu a tam slýcháme, a na kterou jezdíme za hranice. Přestože oba kusy dělí staletí (Dido a Aeneas je z počátku 18 století, oproti tomu Gilgameš měl premiéru až roku 1958), jejich nadčasové poselství v Brně zní harmonicky a naléhavě právě do dnešní doby a pro všechny. Smysl života, smrtelnost člověka, pomíjivost vztahů.
Smrtelnost lidská, která je hlavním tématem Eposu o Gilgamešovi, byla také častým námětem barokní doby. Ano, všichni lidé v světě, všichni umíráme, a v zimě i v létě odsud odcházíme…Čas jako hlas, pravil by český bard a poustevník Rovenský. Ze země jsi vzešel jako Enkidu, do země se navrátíš. Hlína se ho zmocnila, ne mor, jen hlína… V době, kdy medicína vítězí a smrt je odstraněna z našich očí, přichází poselství vzkříšeného ducha Enkidu jako políček dnešnímu člověku.
Martinů hudba a styl vyprávění krásně vystihuje ducha starověkých eposů a zapadá do obrazu dávných kultur blízkého východu. Je to i styl mnoha knih Starého zákona, jasné podobnosti s Kazatelem či Jóbem. Mimořádně silné a naléhavé. Jestli jste v hodinách češtiny nechápali, proč se musíte učit o Gilgamešovi, tady vám to dojde. Ten dávný kus vytesaný na destičkách z hlíny (další vrstva symboliky…) je stále platný.
Scéna je jednoduchá, elegantní jako paluba zaoceánské lodi. Nejen scéna, celý svět je na té lodi, orchestr i my v hledišti, plujeme kamsi. Vyhlížíme na přídi a vidíme jen vlnu za vlnou, mlhu a nekonečnou dál. Naše poznání je roztříštěné jako prosklený strop velkého sálu. Vyprávíme příběhy, zapisujeme je na desky, ale přesto je nám celá pravda utajena. Jen bohové žijí ve světle a my nemůžeme spatřit jejich tvář, vše je rozostřené jako za mléčným sklem. I druzí lidé, přestože jsou nám blízcí, jsou pro nás nezřetelní. A když už se zdá, že rozumíme, přijde smrt. Smrt, která kosí všechny, prosťáčky i mocnáře. A přesto, stojíme na přídi lodi a vyhlížíme…
Pomíjivost a marnost je i osudem velké lásky královny Dido k hrdinnému Aeneovi. A opět bychom mohli zpívat s Rovenským: lásku i upřimnost, všeho zanecháme… Dido jako by do scény vstoupila z dávných časů Gilgamešových, vážná, hrdá, obklopená hravostí a bezstarostným životem smetánky na zaoceánské lodi. Ano, scéna je téměř stejná jako ta před tisíci lety v Uruku, i zde jsme všichni na jedné lodi, orchestr i diváci, zde není hranic.
Nelze vypsat vše, to se musí vidět a slyšet a zažít. Propojení dvou orchestrů (Marko Ivanovič s orchestrem NdB v první části a Václav Luks s Collegiem 1704 v části druhé), zapojení sboru (jakkoli ještě nezvyklého na dynamiku) do děje (!), nádherný balet, výborná choreografie, scéna, světelný design, to všechno dělá z brněnského představení mimořádný kus, na který nejsme v Čechách zvyklí a který podle mne snese, jako jeden z mála, srovnání se zahraničím.
Viděli jsme druhé provedení, tedy i druhé (nikoli premiérové) obsazení, přesto však všichni jedou naplno a podávají skvělé výkony. Výborní jsou Jiří Bruckler jako Gilgameš a Kateřina Kněžíková jako Kurtizána/Belinda. Taktéž Veronika Hajnová Fialová v nelehkém partu Dido obstojí, přestože není zvyklá zpívat barokní operu. A to můžeme srovnávat s nedávným nádherným koncertním provedením v pražském Rudolfinu. Avšak, co se nedostává v mistrnosti a barvě zpěvu Marie-Claude Chappuis (Dido v Rudolfinu), je zde vyváženo celkovým pojetím.
BRAVO, BRAVO, BRAVO!