List devátý: Cilaos

Cilaos. Po bláznivé cestě jsme konečně za tmy našli naše ubytování. Prší. Francouzská meteo hlásí jeden den deště, prý 2 mm srážek. Brzy zjistíme, že její informace jsou stejně mizerné jako ČHMÚ. Ráno nemůžu spát, tak vyrazím na malou obchůzku po okolí, sentier des sources. Asi hodinka kryptomeriovým lesem a mlžným lesem národního parku, kterým je vlastně celé vnitrozemí Réunionu. Neprší a snad ani nebude, říkám si. Bude, celý den! Meteo jen spletl intenzitu. Chacha, 2 mm. Stejně ale vyrazíme alespoň k vodopádu Bras rouge. Vodopád tryská ze skály do hlubokého kaňonu. Lije jako z konve a nás čeká ještě několik set serpentin zpět z Cilaos. Kamenů na silnici přibylo. Podařilo se nám ale pověsit se za autobus, takže úzké úseky jedeme v zákrytu, a taky uvidíme, jak autobus projíždí ty tunely. Úplně vidím podmínky výběrového řízení na dopravce. Autobus se do tunelu nejdřív pořádně nastaví a pak se opatrně zasouvá. Každý centimetr se počítá. Nevím, jestli sem posílají řidiče za odměnu nebo za trest. Oddechneme si až dole pod soutěskou.