Výstup na nejvyšší horu ostrova. Christoffel mountain. Necelých 400 m n. m. Pche, to je prd. Jenže, kdo zná zrádnost ostrovních hor, ví, že to není tak úplně výšlap na Říp. Výška se v tomto případě rovná převýšení. Horní část je poměrně skalnatá a k tomu si připočtěte vedro. Z toho důvodu je také výstup po 10 hodině nedoporučován a do národního parku, jehož je hora součástí, vás ani nepustí.
Ačkoli je Curaçao známé hlavně plážemi, tenhle výstup je z mého pohledu must see ostrova. Kolikrát už jste byli v kaktusovobroméliovém lese? Já poprvé. A je to nádhera. Kaktusy, bromélie na zemi i ve větvích. Aloe, agáve, provazovky, orchideje. Trny akácií a kaktusů střídá bílá křehkost a něha květů. Mezi tím můžete potkat zdejší poddruh jelence viržinského. Jak se prodírá těmi trny věru nechápu. My ho potkali na cestě, takže se zrovna neprodíral, leč bez zaváhání v tom trní zmizel.
V NP je několik krásných výhledů do kraje. Užijete si skalnatou kopcovatou krajinu s trnitou xerofytní vegetací, kde trčí kaktusy, a taky oceán všude kolem.
Součástí parku je ještě suché akáciovokaktusové plato,které končí strmě v moři. Modrá voda a bílé chocholy vln, které se nebývalou silou tříští o skály. Malá pláž, kde je z pochopitelných důvodů zákaz koupání, je jako stvořená pro piknik. A známku punku. To když Kačena přes zákaz leze do vody a ještě k tomu nahá. A ještě to chce fotit. Skandál.
Vlhčí místa v lese pokrývá opět souvislý porost Bromelia humilis.
Jedna z místních orchidejových krásek – Brassavola nodosa.
Něha a křehkost mezi trním. Orchidej Brassavola nodosa může růst klidně i na kaktusu Kadushi di Pushi (Pilosocereus lanuginosus).
Boka Grandi. Nebesky modrá voda, obrovské vlny. Koupání je z bezpečnostních důvodů zakázáno a chodit příliš na kraj útesu se nedoporučuje. Vlny jsou opravdu vysoké a přicházejí nečekaně. Člověk je drobný a slabý, objetí vlny pevné a strhující.
Po kafi v dalším rozpačitém landhuizu, neboli plantážním statku, ještě pláž na druhé straně hory, tam, kde je klidné pobřeží s bílým pískem a podvodním světem divů.
Landhuis si zaslouží ještě pár řádek. Je to skoro takový jihočeský statek z Blat. Včetně kombinace okrové a bílé a točenic ve štítě. V 18. století tyhle statky sloužily nizozemským kolonistům. Na přilehlých pozemcích dřeli otroci. Zpravidla tu dobývali sůl z tzv. saliñas, přehrazených zátok, kde sůl zůstávala po opaření mořské vody vysrážená. Na Curaçau zůstalo do dnešních dnů několik desítek landhuisů, ovšem jejich využití je takové nějaké rozpačité. Informací se moc nedozvíte, suvenýry tu v zásadě nemají, místní produkty se nekonají. Někde, jako třeba v tom, kde sídlí správa parku, je díky Bohu alespoň malá kavárnička.
