Zasněžená krajina kdesi na prahu Vysočiny. Silnička sotva pro jedno auto. Trochu to klouže. Tma. Pak se objeví světla vesničky, která se táhne podél cesty údolíčkem. Staré jabloně před bílou chalupou. Ve stodole schnou otepi vrbového proutí. Kolem nohou mi šňafe pes. Projdu chladnou chodbou do úzké kuchyně, kde to voní cukrovím. U kamen sedí hospodář. Hubený. Bílá hlava, bílý plnovous. Plete košík a vypráví. O proutí a o životě. Strávím tu určitě přes hodinu. Sedím a poslouchám. Srkám čaj a chutnám cukroví, kterého mi hospodyně naložila plný talíř. A to jsem se vlastně jen zastavil pro vánoční stromek. Je složený ve stodole vedle proutí.
“Kterej chceš? Tenhle? Tak pojď,nějak ho svážeme, aby se ti vešel do auta.”
Ještě mi ukazuje cestu při couvání, popřejeme si hezké Vánoce. Tak třeba zase za rok. Odjíždím do tmavé noci.
Tohle býval nějaký čas můj adventní rituál. Letos bude místo u kamen prázdné. Košík z proutí zůstane nedopletený. Třetí svíčka na adventním věnci bude patřit vzpomínce. “Radostí jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu, neboť mne oblékl v roucho spásy…” (Iz 61,10)