Edinburgh dobrý, hlavně pokud potřebujete holiče. Je to město s největší koncentrací holičství a barber shopů, co jsem viděl.
Nádhera je ale víc na sever. Přežil jsem první den ježdění vlevo s automatem. Přežilo auto i spolujezdci. Zvykám si, že levá noha nesmí na nic šlapat, páč jinak je to přískok a ne jízda. Pravda, ty silnice by mohly být nepatrně širší, ale chápu, že přes vřesoviště na Vysočině byl každý centimetr, rozuměj palec, náročný a pak, museli by posunout ty kilometry, rozuměj míle, kamenných zídek a plotů a přesázet živé ploty, a úzké klenuté kamenné mosty by pak vypadaly ještě užší.
Vysočina je nádherná. Zelená a mokrá. Šťavnaté lesy, pastviny, vřesoviště, jezera. Čím víc jedete na západ, tím víc prší. Vyjdete na pastvinu a zahučíte do vody. Ovce, pravděpodobně vybavené plovacími blanami, jsou velké a sněhově bílé, občas modré nebo oranžové, aby si je farmáři poznali. Pak je bílý suchopýr a bílé nohy všech těch Skotů a Skotek, kteří chodí v kraťasech, protože je přece léto. Že prší a není úplně hic, no a?
Je léto. Vyjdeme si do města. Bez deštníku. V tescu hned u vstupu nabídka týdne. Neoprenové obleky, pak mango a ananas a skotské jahody. Prší vlastně jen drobně a navíc spíš horizontálně.
Dáme si humra u stánku. Nebo třeba zmrzku… OK, zmrzku teda ani náhodou, i když krámek láká na různé příchutě a kvalitní suroviny, ale mořské potvory v tom stánku v přístavu, to prostě musíme. Déšť už nám tak nevadí. Tenký tousťák je impregnovaný slabou vrstvičkou másla. Porce je pro dva. Jíme ji ve třech, i tak se nedá sníst. Rackové na molu to vědí a trpělivě sledují jedlíky. Prý kradou nepozorným lidem sendviče z ruky. Obsluha v tričku s krátkými rukávy. Na nohou holínky nebo žabky. Už je sice po zavíračce, ale to přece není důvod pro kyselý obličej. Ostatně personál je vždy milý a příjemný. Nejen tady v boudě na molu, všude. V obchodě, v hospodě, nebo v kavárně, kam jste se stavili jen pro kafe s sebou. Jak se máte, kam jedete, užijte si výlet… Tak užíváme.