Gozo

Gozo. Teplo a sluníčko. Po českém jaru nezvyklé, ale snadno se tomu přizpůsobuje. Malý ostrov a tolik krásy. Je méně zalidněný než sousední Malta, ale to vůbec nevadí. Na každém kopci stojí zdaleka viditelný kostel o rozměrech sv. Mikuláše na Malé Straně. Kolem je městečko. Kostely se navzájem pozorují už několik století. Baroko tesané v pískovci. Mezi městečky jsou terasovitá políčka s kamennými zídkami. Večer se z moře začne zatahovat bílý plášť mraků. Plíží se po kopcích a přetéká z jednoho údolí do druhého. Přináší chlad a vlhkost. Uličky měst jsou úzké, zpravidla obousměrné a krom menších aut v nich jezdí i autobusy. Ty, společně s taxíky, představují jediné prostředky veřejné dopravy. Jezdí se vlevo, takže opět čekám, kdy mě někdo přejede. Zdejší řidiči autobusů však zvládnou nemožné, včetně dodržování kroužení na kulaťáku představovaného bílým bodem uprostřed křižovatky. Jsou ochotní. Vždycky počkají až Jirka s berlema dobelhá na místo a dohlédnou, že si sedne. Taky poskytují informace, kde vystoupit. „Můžeme jet?“ OK, tak vzhůru mezi domy z pískovce se zdobnými balkóny a jmény. Jojo, domy tu nemají ani tak čísla jako hlavně jména. Někdy jsou to snad spíš motta majitelů. Třeba God bless America, Hail Marry, Sacre Coer, In God we Trust, Madoninna, Blessed be st. Peter and Paul. Hodně jich je v maltštině, kterou nejsem schopen vyslovit, ale zní krásně. Taková arabská italština.