Šedivý podzim. Nepříjemné období, kdy vám dojde, že teplé léto je pryč. Zmizí kouzelné barvy toho pěkného podzimu z pohlednic. Z lesů se do luk vyřinou mlhy. Plískanice, studený vítr, kapky deště. Milosrdné bílé peřiny jsou ještě daleko a příslib jarního barevného záhonu tulipánů vám připadá jako čirý nesmysl. Určitě jste je zasadili příliš mělce, naopak nebo bude zima prostě moc drsná.
Čekám na noční vlak. Na perónu fouká. Lidé mžourají do zářivek. Nechám se nalákat světlem vagónu. Jako můra. Vidina tepla a pohodlí. Nové potahy sedaček. Iluze ale časem mizí. Dojde mi, že v kupé je chladno. Topení nehřeje. Telefon v tuhle dobu mlčí. Samota. Nikdo nepřistoupí. Na téhle trase a v tuhle dobu se spíš vystupuje. Zabalím se do bundy a pozoruju, jak v zastávkách spolucestující opouštějí vagóny. Samozřejmě si představuju, jak spěchají domů, do vyhřátých postelí, do něžných objetí. Sedím tu ve tmě, zabalený. Přísahal bych, že tmu lze nahmatat, že tmou se lze dusit. Naposled jsem četl Běguny. Kapitolu o tom, jak Erik otočí trajekt s cestujícími na širé moře.
Nádražní rozhlas je jako střih. Pár kroků ulicí.
Z kohoutku padá do vany proud horké vody.
Moje malé moře se vzdouvá a pění. Moje moře je i slané.
Podobně jako Erik se zamykám na můstku se sklenicí vína.
Stejně vím, že mě proberou majáky policejních člunů.