Křesťanství je široká řeka. Plují na ní různé lodi. Na jedné z nich se plaví i Dominik Duka. Do tohoto kormidelníka mnozí vkládali velké naděje, třeba kvůli jeho minulosti, která však jakoby se týkala úplně jiného člověka. Pro mne se ale tahle loď vzdaluje když vidím, jaký vítr duje do jejích plachet. Že by to byla ta znamení doby, o kterých neustále slyším v přímluvách?
Poláci o víkendu slavili den smíření, kterému říkají Den nezávislosti. Někteří s pochodněmi a transparenty vyzývajícími k islámskému holokaustu zaštiťující se Bohem. Před časem se možná stejní Poláci modlili na hranicích růženec, do kterého se schovaly podobné věci jako u nás do Boleslavských přímluv. Polská vláda se tvářila, že příšernost ve Varšavě je krásnou oslavou nezávislosti, vlastenectví a jistě i důrazu na křesťanské tradice. Pravda, máme v křesťanství jizvy antisemitismu, takže na jistý kořen, nebo spíš výhonek nenávisti vůči odlišnému, se lze odkazovat. Celou tu hrůzu odsoudil až polský prezident Andrzej Duda.
U nás kardinál Duka gratuluje vítězům voleb, včetně Okamury, se kterým ho spojuje „péče o bezpečí lidí v této zemi a řada jiných témat“, protože to je přece slušné. Kdybychom u nás měli takové náckovské demostrace jako v Polsku (naštěstí je zatím nemáme), je jasné, že Okamura by si to hned strčil na transparent. Takhle si to jen hodil na svůj web. Bůh Dominika Duky je s námi. Vzhledem k tomu, že tyhle politické námluvy nejsou žádnou novou věcí v kurikulu páně Duky, nelze se divit, že tradiční regiony KDU volily hojně Okamurovu SPD. Oba přece bojují za bezpečí a tradice.
Na Dukově alibistickém prohlášení – „Pokud některý z představitelů stran využije mé gratulace k další propagaci, je to jeho věc, ne moje.“ – je moc pěkná hned ta věta, která následuje. „Především je dobré vidět celý kontext – tedy co jsem měl na mysli – a ne vytržení několika slov ze souvislostí.“