Je betlémář ten, kdo betlém pečlivě vyřezává, maluje, modeluje, nebo i ten, kdo si „jen“ betlém koupí vytištěný, vystříhá ho a postaví na poličku?
Pohledy se mohou různit, nicméně já považuji za betlémáře každého, kdo se podílí na tom úžasném procesu inscenace betlémských událostí z počátku našeho počítání času. Ať už vládnete zručností řezbářů, nebo jste malíř, jakkoli neškolený, nebo jen řežete a stříháte, patříte do velké betlémářské rodiny.
O kolektivní betlémářské tvorbě
Etnografové prý o betlémářích uvažují jako o komunitě a betlémářství považují za kolektivní tvorbu. Tolik alespoň Antonín Žamberský v publikaci o třebíčském betlémářství. Může se to zdát podivné, vždyť přece ten výjev shrbené postavy u okna, jak vyřezává, vystřihuje, co je na tom komunitního, kde máte ten kolektiv?
Ale může být betlémář osamocen? Nechce se pochlubit svým dílem, nesrovnává se s ostatními, nechodí si k nim pro inspiraci, rady, návody? Betlémy se přece dědily, spojovaly svatbou, byli specialisté na oblohy a dáliny, kteří přispívali těm méně zdatným krajinářům svými obrazy do betléma. Figurky se kopírovaly, vyměňovaly, kupovaly. A tištěný betlém? Nedostává v rukou toho, kdo si jej koupí nový tvar a výraz? Vždyť přece každý, kdo inscenuje výjev Narození, otiskuje kus sebe do toho díla. Ať má pět metrů a zabírá půl místnosti, nebo je drobné na poličce nebo ve skříňce.
O hloubce a vertikále
Celá tahle apologie se mi honila při stavbě Orlickoústeckého betléma Josefa Procházky. Tenhle, na první pohled jasně daný betlém, jsem totiž inscenoval trochu jinak, než autor zamýšlel. Vždycky mě při pohledu na něj připadalo, že mu chybí hloubka a vertikála. Stromy i chlívek příliš zakrývají malovanou dálinu a ta je, kvůli spojení s chlívkem, moc blízko k divákovi a neposkytuje dostatečné vtažení do děje.
Dálina musí být rozhodně víc vzadu a trochu výš, tím jsem si byl jistý. Chlívek jsem tedy sestavil samostatně bez ní. Z dáliny jsem postupně ukrajoval. Nejdřív zadní stěnu chlívku, to abych ji mohl posunout a dát betlému větší hloubku, potom jsem odkrojil i oblohu a kus kopců v pozadí. Rozhodl jsem se pro vlastní oblohu.
Betlém nabízí vánoční a tříkrálovou variantu, což je skvělé. S ohledem na množství figur (postav, stromů, květin, ovcí) jsem nakonec sáhl po nezkrácené verzi základové desky, tedy rovný metr na šířku a půl metru do hloubky. Za chlívek jsem doplnil další kopce ve stylu původní Procházkovy dáliny. Vykousnuté místo po zadní stěně chlívku jsem v dálině vyplnil svahem. A už už jsem byl s konceptem krajiny hotov, když tu zafungovala komunita.
O propojování a spojování
Nasdílel jsem fotky kolegyni betlémářce Lence. Jednak pro chlubení se, což, jak víme, je jeden z povahových rysů betlémářů, jednak jako dokumentační výměnu progresu aktuálních projektů, které řešíme. Nu a dostalo se mi také pár fotek téhož betléma. Jenže je tam vrba a žena s kočkou a dokonce poustevník/mnich. „Jak to, že já je tu nemám?“ hlodá mi chvíli v hlavě, než se mi to celé spojí: „Ty jsou přece z Procházkova malého betléma!“
Jasně, věděl jsem, že existuje, ale myslel jsem, že je jen okleštěnou verzí velkého. Tedy bez tříkrálové varianty a s menším množstvím postav a jiným chlívem. Nenapadlo mě, a to je s podivem, že je kombinovatelný s velkým betlémem. Přitom třeba u Heraina tuhle praxi běžně používám, totiž, že si vypomáhám figurkami mezi betlémy. U Knapovského zase uvažuju o rozšíření tzv. skládacího betléma o prvky z jiných jeho betlémů.
O vodě
Na celém tom nepřekvapivém objevu mi nejvíc utkvěla v hlavě vrba. S vrbou můžu do krajiny směle přidat obecní rybník a potok. Figurka husopasáka i s kejhajícím hejnem je ve velkém betlému a vrba z malého pomůže dotvořit kompozici. Vodní prvky jsem umístil nalevo od chlívku, byť pumpa a koryto s vodou jsou napravo. Je to proto, že pasáček husí vzhlíží nahoru, tedy asi na anděly zvěstující pokoj lidem dobré vůle a pak, návesní rybník se hodí víc k chalupě a linka potoka je protiváhou linky cesty z města na druhé straně betléma.
O jednom obchodě
Malý betlém jsem pořídil při návštěvě Prahy ve známé prodejně betlémů v Ječné. Nabídku mají slušnou, ale jestli je něco v tomto katolicky laděném obchodě blízko k nebi, tak jsou to jejich astronomické ceny. Ty opravdu dosahují nekřesťansky vysokých hodnot a po novém roce ještě vylétly. Naštěstí malý Procházka cenovkovému řádění majitelů nějak unikl a pořád je za rozumné peníze. Díky bohu, že jsem betlém sehnal tak rychle, protože to napětí bylo k nesnesení. Naděžda Melniková-Papoušková měla pravdu, když o betlémářích psala jako o lidech s jistou závislostí.
O prostoru a proporcích
Tak šup, krajinařím, lepím, kašíruju. Barvy-laky zase jedou, obývák je pracovnou. Do toho se věnuju zpracování nových figurek z malého Procházky. V jednom záchvatu nadšení z pestrosti figur si vyrovnám již hotové figurky na stůl. Jako Popelka roztřídím stromy zvlášť, klekače zvlášť, družinu tří králů, daráky zprava, daráky zleva, ovce, květiny (a že jich tu je!). Prostor stolu se plní a plní. Koukám na stůl a skupiny vyrovnaných figurek, pak na připravenou krajinu betléma. Tam a zpět. „Ne, tohle se nemůže rozumně vejít,“ kroutím hlavou. „To je jasné hned při prvním pohledu. Budeme přidávat!“ Ostatně nebude to poprvé. Z každé strany přilepím nový kus krajiny a nový kus pozadí. Dokašíruju v jeden celek.
Jenže co s oblohou? Tu původní jsem totiž oříznul do oblouku, mám tedy přidat oblouky i k bokům nebo se na to vykašlat? Nechám to bez oblohy, prostě to přiznám. Tenhle plán vydrží sotva několik hodin. Večer už jsou na bocích dolepené i kusy oblohy. Řezání na nové homemade řezačce značky Ettore-Kiko od mých španělských přátel loutkářů mi zatím nejde tak precizně, jak bych si představoval, takže první dojem je zděšení. „Je to hnusný, bude to poznat, zničil jsem to,“ pokouší se o mě mdloby. Pak se uklidním a po zaschnutí lepidla jdu protržené nebe natáhnout stěrkou a zabarvit.
O … óóóh!
Míša mi sice pořád říká, že to je vidět, ale já doufám, že až se betlém zaplní postavami, po stranách budou šumět březové háje a bory a na loukách budou bečet bílá stáda ovcí, nebude z jizev na nebi vidět nic. Vlastně bych vám to ani neměl prozrazovat, protože teď to tam budete všichni hledat a nejspíš je nakonec asi najdete. Jenže pak vám zavoní ty rozkvetlé louky dole pod nebem, v potůčku se mihne duhový pstruh a pak si všimnete, že všechen ten shon v krajině je kvůli malému dítěti v chlívku uprostřed… a otevřené nebe? To teprve přijde.
Zatím si užívejte ten krásný a bohatý Procházkův oustecký betlém plný ovcí pudlíkovského typu jako u Heraina, betlém plný stromů (bříz, smrků, ale i bizarně pokroucených solitérních borovic a také vrb, že ano?) a květů. Je to zatím nejrozkvetlejší betlém, který jsem dělal. Fenologicky to sice nesedí, ale na to se v betlému nehraje. Tady můžou kvést zároveň kosatce, tulipány, divizny i náprstníky, kopretiny. A také tu mohou dozrávat jablka a z rybníčku se mohou vytahovat kapři. V tom čase Narození jakoby se celý svět shluknul do jednoho bodu a času, který je zároveň tady i tam.
