Slezské divadlo v Opavě bylo pro mne dosud terra incognita. Naštěstí máme Festival hudebního divadla. Je to přehlídka pro Prahu, která umožňuje na jednom místě vidět průřez hudebnědivadelními počiny na scénách Československa. Zapojují se i scény ze Slovenska (zatím tam pořád nějaké mají). No není to skvělé? Je!
A protože Janáčka (zejména jeho svaté operní trojice Elina-Jenůfa-Káťa) není nikdy dost, byla volba jasná. Opava a Káťa Kabanová.
Režisérka na dovolené
Problém je, že je člověk zmlsaný a tak může být někdy příliš kritický ke snaze menších oblastních souborů. Snažím se to odfiltrovat, ale nebudu lhát, nejde mi to. Nicméně v případě Slezského divadla jsem byl velmi mile překvapen. A sice zpěvem. Klíčové postavy Káti jsou velmi dobré. Snad až na pár Kabanichy a Dikoje. Ale o tom později.
Program sliboval „jednoduché jevištní řešení, které potěší i konzervativní publikum“. Spíš než jednoduché to ale bylo řešení nudné a nenápadité. Režisérka Jana Andělová Pletichová zvolila s Jaroslavem Milfajtem (výtvarník scény) pro scénu symbol obřího pravoslavného kříže, který leží na jevišti celou dobu představení. Občas se pootočí točna, ale to je vše. Proměny scény se nekonají. Dvě přestávky v představení tak nedávají moc smyslu, padající opona je spíš rušivá než aby smysluplně předělovala obrazy. Ostatně mezi obrazy není rozdílu. Není tedy třeba nic skrývat pro přestavbu scény.
Kříž
Postavy krouží kolem obřího monolitu kříže, občas na něj vystoupají po schůdcích (jako z bazénu) nebo po nakloněné rovině plochy kříže. Nahoře v prostoru visí kusy šustícího igelitu.
Ano, víra je jistě důležitou součástí Káti. Vždyť Káťa sama je taková trochu jurodivá. Popisuje svá mladická vytržení v kostele, kdy ve světle přicházejícím z chrámové kupole viděla létat anděly. Vůbec se jí nedivím. Kouzlo pravoslavné bohoslužby je nesmírné. Ale v kupoli nebývá kříž, ale Pantokrator. Kříž obecně není tím nejčastějším motivem pravoslaví. A v Kátě jde o volnost, svobodu ducha a ubíjející pokrytectví maloměsta, faleš konvencí. Náboženství je jen maskou, která má ukrýt zkaženost nebo dát do ruky bič. Snad ty igelity šustící v průvanu mají býti oněmi anděly nebo Kátinou duší? Kdo ví. Kříž tu vězí napůl zakopaný v zemi a vůbec nepropojuje nebe a zemi. Nevím, nepotkávám se s tím řešením. Nedává mi smysl, proč se scéna nikdy nemění, když atmosféra dějství je zcela jiná. Opravdu nemám problém s jednoduchou scénou. Ta ale vyžaduje velmi dobré režijní vedení. To se ale v opavské inscenaci nekoná.
Pohyb postav po jevišti je víceméně beze smyslu, chodí se sem tam, jak to zrovna vyjde. Výrazově je to velká nuda nebo přehrávání. Takové to: nevíme, co máme dělat, stát na místě nám přijde blbé, tak aspoň tak nějak pocházíme. Světla, která by mohla umocnit scénu, nefungují. V prvním dějství mají osvětlovači problém dostat do kužele světla pouhé tři postavy na scéně. Omluvou snad může být hostovská povaha představení. Chci věřit, že v Opavě dopadá svícení lépe. Tady, ve Stavovském divadle, to vypadá, že inscenační tým si vzal dovolenou a nechal v tom interprety vykoupat.
Zpěváci zachraňují
Ale oni to zvládli! Dokonce velmi dobře. Ne až tak herectvím, ale přesvědčivým zpěvem. Mohlo to být vlastně koncertní nastudování a byla by to paráda. Káťa (Tereza Kavecká), Varvara (Anna Moriová), Boris (Juraj Nociar), Kudrjaš (Vít Šantora) i Tichon (Jakub Rousek) jsou velmi dobří. Tereza Kavecká byla za roli Káti dokonce nominována na Thálii. Ona i Anna Moriová jsou opravdu znamenité a dělají maximum. I Dikoj Davida Szendiucha je pěvecky slušný, herecky však trochu poleno. U toho zametání sakem a následně kabátem si říkám, zda mu tohle opravdu předepsala režie. Katarína Jorda jako Kabanicha je pak bohužel velmi slabá po všech stránkách. Holt náročná role. Nerozumím, proč zrovně těmhle dvěma (Kabanicha a Dikoj) měla režie potřebu předepsat tu upocenou sexuální scénu. Ano, Kabanicha líčená jako domina užívající si s hulvátem Dikojem je oblíbené klišé téhle opery, ale pokud na to nemám, můžu to inscenovat v náznaku a netřeba tam prostných cvičení na stoličce. Přílišná doslovnost někdy škodí.
Nový zvuk
Hudebně je opavská Káťa nová, jiná. Skromnější orchestr si žádá úpravy, a tak opavští hrají úpravu pro komorní orchestr od Eberharda Klokeho z roku 2023 – méně smyčců si žádá méně dechů. I tak se orchestr bídně vejde do orchestřiště Stavovského divadla. Na zvuku je to hodně znát. Preferuju jiný zvuk a jsem namlsaný. Nevím, jestli to taky není akustikou ve Staváku. Zní to tam zkrátka jinak, než je člověk zvyklý. Ale nezní to blbě, to zase ne.
Na viděnou v Opavě
Celkově je opavská Káťa dobrá. Za mě ukazuje kvality tamního souboru, který zvládá slušně odehrát i mizerně režírované představení. Je dobře, že jí Opera 2025 vyvezla do Prahy. A myslím, že se do Opavy na něco časem vypravím.
Jinak ve Staváku se samozřejmě volalo i bravo a dokonce někteří aji stáli. A aby byly principy jing a jang v rovnováze, tak kdosi za mnou svým mocným bravo vyvažoval můj vlažnější potlesk. Čili vkus je různý.
Otrava Stavákem
A douška na závěr: staff staváku je prostě katastrofa – zpruzelá uvaděčka, zpruzelá obsluha v bufetu, která ještě vyžaduje nepochopitelně oddělit platbu za občerstvení před představením a občerstvení o přestávce. Snad u Krále Rogera narazíme na lepší směnu a na tištěný program si již připravíme odpočítané drobné, abychom paní uvaděčku nestresovali stokorunovou bankovkou.
Leoš Janáček | Káťa Kabanová
Slezské divadlo Opava
Představení v rámci Festivalu hudebního divadla Opera 2025, 29.1.2025
Režie: Jana Andělová Pletichová
Hudební nastudování: Marek Prášil
Orchestr Slezského divadla Opava řídí Marek Prášil
Káťa | Tereza Kavecká
Tichon | Jakub Rousek
Boris | Juraj Nociar
Varvara | Anna Moriová
Kudrjaš | Vít Šantora
Kabanicha | Katarína Jorda
Dikoj | David Szendiuch