Fenomén.
Vysočina je jednou z významných betlémářských oblastí. Třebíčsko pak zaujímá zvláštní místo právě díky papírovým betlémům. Zatímco Jihlava, a zejména pak Třešť, jsou výrazné řezbářskou tradicí, v Třebíči zůstali u původního papírového betléma.
Na velikosti záleží.
Ustálila se tu typická podoba betléma. Je tu, jako obvykle, místně specifické řešení betlémské jeskyně. V levé části betléma bývá jeskyně s výjevem Zvěstování, v pravé části pak jeskyně s pastýři, muzikanty. Na kopcích vzadu ruiny hradů a město Betlém. Oblíbeným architektonickým prvkem je větrný mlýn.
K betlému patří obloha, nebe, krajina, tedy malované pozadí. Terminologie tu není jednotná, jako v případě orlickoústecké dáliny.
Důležitou součástí betléma jsou stáda ovcí a krav, často zachycující všemožné scény ze života zvířat tak, jak je měli autoři betlémů napozorovány z života.
I u třebíčských betlémů bývala nezřídka jak vánoční, tak tříkrálová varianta.
Významným znakem třebíčských betlémů je též krajina plná skal. Na těch hodně záleží. Nejsou jen doplňkem, ale významnou součástí betléma a je jim věnována náležitá péče.
U třebíčských betlémů se počítá také velikost a pracnost. Velké a pracné betlémy byly považovány za nejhodnotnější. Takový opravdu velký betlém pak často omezoval chod celé domácnosti. Při jeho stavbě se nadělal pořádný svinčík a po jeho demontáži před Hromnicemi se mnohdy musel přizvat do bytu zedník k opravě omítek.
Těžko představitelný nepořádek.
Tolik aspoň uvádějí pamětníci a historické prameny. Inu, kdo si betlém doma staví, ví, že to není žádná divoká fantazie, ale realita. Zvlášť pokud nemáte dílnu. Při čtení o betlémařích si ospravedlňuju ten binec v obýváku. A to jsou moje betlémy podle třebíčských kritérií směšně malé.
Cákance barvy na stole. Neustálé luxování odstřižků papíru z koberce. Hoblinky ze špejlí. Pach barev a laku. Betlémářství je pořád stejné. I když už nestavím kostru z prken, bedýnek a košů, ale lepím ji z polystyrenu. Je to pořád bláznivá činnost, posedlost, kterou lidé z okolí nechápou. Už Naděžda Melniková-Papoušková roku 1948 konstatuje: „O třebíčských betlémářích musíme použít dosti drastického výrazu, abychom srovnáním mohli vyjádřit jejich duševní stav. Podobají se nejvíce kvadrálníkům, kteří si v určitou dobu nemohou odepřít omamující požitek.‟
Slovem kvadrálník je míněn nejspíš kvartálník, tedy postaru piják, který se, víceméně pravidelně, občas opije. Pravda pravdoucí.
Čeloudův betlém.
A tak tu máme betlém Cyrila Čelouda. Čeloudové (otec Antonín a syn Cyril) jsou považováni za vrchol třebíčské betlémářské tvorby. I když rozhodně nejsou jediní. Kolem roku 1900 je v Třebíči uváděno na 60 velkých betlémů, dokonce prý i v domech sociálních demokratů (sic!).
Díky péči Západomoravského muzea v Třebíči byl betlém Cyrila Čelouda vydán roku 1999 tiskem a my se z něj můžeme těšit. A taky trochu zápasit s ideálem třebíčského betléma při jeho stavbě.
Původní vydání je beznadějně rozebráno, dá se na něj narazit v antikvariátech. A většina antikvářů dobře ví, že je to žádaný artikl. Je to ale betlém, který musíte mít. Však Naděžda Melniková-Papoušková měla pravdu!
Oproti jasným orlickoústeckým betlémům nemáte moc rozměrů, kterých se chytit při stavbě krajiny. Délka, hloubka a výška originálu a váš cit a oko pro krajinu třebíčského betléma, to jsou jediná kritéria. Takže vzhůru do toho.
Krajinářská výzva.
Tahle betlémářská výzva mě bavila a taky zabrala dost času. Základní koncepce je jasná, ale dobrat se touženého tvaru a výrazu krajiny, to stálo několik úprav, oprav, změn. Opakované lepení, kašírování a barvení. A to i ve fázi, kdy už rozmísťujete figurky. Najednou vám prostě kus skály někde chybí, nebo zkrátka neladí s postavami. Nové modelování polystyrenu, nové kašírování terénu, nové míchání barev a ladění odstínů, nové vytvrzování lakem. Má to benefit, objevil jsem nový typ laku na vodní bázi – nesmrdí a je taky trochu víc enviro-friendly.
Snad třikrát, čtyřikrát… nepočítaně… jsem si řekl: „A dost! Poslední úprava.‟ A pak zase sedím před betlémem a říkám si, že tu či onde by ta skála chtěla… A už sedím s řezačkou v ruce a obrábím polystyren. Na stole vedle hrnku kávy stojí plechovky s barvami a já občas omylem namočím štětec do kafe namísto okru nebo zeleného matu. Tohle se mi mimochodem děje hlavně při retušování figurek – černá tempera, černá vodovka, černý kafe. Pamatujete si z chemie ředící řady?
Snažím se vykoumat co nejzajímavější řešení osvětlení betlémské jeskyně. Myslím (neskromně), že se mi to docela podařilo díky odsazenému kruhu v pozadí, který vytváří velkou, ale nikterak pouťovou, svatozář celé Boží rodině včetně hovádek. Ostatně… pýcha na vlastní betlém je prý taky jeden ze znaků třebíčských betlémářů, píše Antonín Žamberský z třebíčského muzea ve své knize o tamním betlémářství.
Větrný mlýn předělávám podvakráte a nakonec kvůli němu musím měnit celý kus krajiny. Jeskyně s pastýři? Obě jsem předělával. Někdy se mi do toho nechce. Vidím sice, že nějaký ten výsek by si to zasloužil, ale bojuju sám se svou leností. Nakonec to rozhodnou ti, kteří mou práci sledují. Jedna nevinná poznámka působí jako rozbuška. Následuje řezání polystyrenu… ale to už znáte. A na konci? Radost, že jsem to předělal, protože teď je to přecijen mnohem hezčí. Věřte mi, je to návykové.
Zase o mechu.
Jediné, čím se liším od třebíčských kvadrálníků, je mech. Nakonec ho nepoužiju. Tím, že nestavím z prken a košíků, nemusím zakrývat kostru. Polystyren je v tomhle kouzelný a tvárný. Kašírování papírem vytvoří dokonalý terén bez potřeby dolovat v lese mech. Ty tam jsou dětské sny o mechu v betlémě. Přesto doporučuju přečíst si některé příhody o sběru mechu z deníků dávných mistrů. Je to zábava a často taky drama, někdy dokonce s policejní zápletkou.
S oblohou nebo bez?
Původní Čeloudovu oblohu nevyužiju. Přecijen, autor promine, není takovým zázrakem. A pak, to třebíčské vydání z roku 1999 prostě nese určité dobou podmíněné nedostatky. Třeba sklady na obloze, to jak ji museli narvat do desek formátu A4, a další grafické drobnosti. Možná zkusím vyseknout nějakou vlastní oblohu, jako autorský vklad. Možná nechám betlém bez oblohy, korunovaný jen Betlémem, smrky a ruinou starého hradu.
Mimochodem, víte, že obloha bývala pro figurální amatérské malíře betlémů často výzvou? Prý byli i specialisté na oblohu, kteří malovali oblohy jiným, méně výtvarně nadaným betlémářům. Betlémářská komunita se tak navzájem podporovala a propojovala. I když zároveň byla i místem tvrdé konkurence. Sám Antonín Čeloud údajně z kostela vyháněl návštěvníky se skicákem. Na copyright se hrálo už tehdy. Ach ti pyšní betlémáři!
Inu, betlémy mají mnohem pestřejší život, o kterém se návštěvníkům výstav během adventu nebo Vánoc ani nezdá.
