Kotva. Pevný bod lodi na rozbouřeném moři života.
Kotva poutající loď k domovskému přístavu.
Kotva na vlněném svetru, pod nímž buší srdce malého chlapce rozechvělé strachem. Kotva vyšitá s láskou a vírou v lepší budoucnost.
Kdo obejme ztrápenou duši? Kdo zahřeje opuštěné srdce? Kdo podá pomocnou ruku, když hrozí, že se loď roztříští o skaliska? Kdo podá ruku v rozběsněném davu “spravedlivých” srdcí z kamene?
Učitelka, tetička, starý námořník.
Ale dav je horší než vlnobití a bouře. Takzvané vysoké standardy. Aby se nám tu prostě tak nějak dobře žilo.
“Peter Grimes. Peter Grimes. Peter Grimes.” Děsivá ozvěna.
Crimes, crimes, crimes… Vinen, vinen, vinen!
Město má jasno. Vysoké standardy tak nějak prostě dobrého života. Bez nápadů, bez opravdového života.
Lano se vysmekne. Naděje proklouzne mezi prsty. Nezbývá než potopit loď. Slané vody vysuší všechen žal.
Opět skvělý Peter Grimes v Janáčkově opeře . Naposled. Příště zase za sedmdesát let.
