Znásilněný Modrovous v Olomouci

Opera plná symbolů, otevřená k mnohým výkladům… opera dramatická, tajemná, strhující. Modrovousův hrad. 

Opera, která je výzvou i pro svou délku…  nebo spíš provokuje tím, že je krátká. Proto se mnohdy uvádí ještě s něčím dalším. A tady je buď klíč k umocnění vyznění tohoto krásného a silného Bartókova kusu. Nebo k jeho zabití.

Plastové pytle na mrtvoly, které se povalovaly dokonce i ve foyer Moravského divadla v Olomouci, jakoby dávaly neblaze tušit, co se režisérka Daniela Špinar rozhodla s touto operou provést…

Olomoucká scéna Lucie Škandíkové se v průběhu celé opery nemění. Na scéně je máloco nápaditého, postrádá tajemnost a nedaří se úplně přesvědčivě vytvořit odhalování jednotlivých tajů Modrovousova hradu. Proměny v ději, otevírání komnat Modrovousova hradu vyjadřují pouze změny ve svícení (světla: Karel Šimek), které ale třeba z pohledu  lóží nejsou příliš srozumitelné. Drobné pokroky, jichž Judith v Modrovousově proměně dosahuje, nejsou trvaleji zřetelné a odeznívají tak rychle, jak slova mizí v tichu, jak světlo pohlcují stíny. Progres, který je v opeře obsažen, není na scéně vidět. Obrazy předkládané divákovi jsou zaměnitelné a předvídatelné.

Scénu tvoří  telefonní budka a mnoho vaků s mrtvými těly. Mužský sbor a balet je stylizován do mužů v propocených nátělnících, s obvazy na rukou. Hnědé kalhoty, kšandy. Snad navrátilci z války, veteráni poznamenaní jatky fronty. K tomu by mohlo odkazovat i předřazení Kodályho sborové písně (Katonadal) o vojákovi, který už nechce rukovat. Vojákovi, který touží po své milé a po potravě pro duši poté, co viděl všechny hrůzy… Nabídka přichází právě z osamělé telefonní budky. A to už se počíná prolog Modrovousova hradu.

Budeme svědky příběhu, který známe. Nebo, prožijeme příběh, který známe. Nebo to bude příběh o nás. Kdo ví… Divadlo duše začíná.

Judith v krásných šatech a s květovým čepcem na hlavě (kostýmy: Linda Boráros) vstupuje do Modrovousova hájemství, aby odhalovala jeho komnaty. Aby poznávala jeho duši a láskou ji proměňovala. Aby v temném krvácejícím hradě hledala pod studeným kamenem živé lidské srdce a  křesala jiskry naděje. Zároveň s tím však odhaluje zmar, bolest a stopy krve… To živoucí Modrovousovo srdce je osamělé, bolavé, kruté, zjizvené, plné tajemství a snad obav ze sebe samého… Spíše než ono, v rozhovorech s režisérkou zmiňované, hledání ženské  stránky uvnitř Modrovouse, jsme na jevišti nejprve svědky neschopnosti válečného veterána žít normální život, po kterém touží. Chce milovat, ale působí bolest. Chce vztah, ale zůstává osamělý.

A nebo obecněji, komnaty (v olomouckém nastudování – taneční výjevy) ukazují zneužívání žen muži – v libretu procházíme mučírnou, zbrojnicí, pokladnicí… – na scéně pak sledujeme v podání tanečníků choreografii, která odhaluje zneužívání/násilí a napětí ve vztazích mezi muži a ženami. Na to, že opera je silně ovlivněna symbolismem a impresionismem jsou taneční scény až příliš naturalistické a doslovné. Judith, jako žena a poselkyně milosrdenství, rozbíječka okovů, přijímá všechny ty zotročené ženy a ukazuje Modrovousovi cestu. Modrovous ji opakovaně vyzývá, aby jej milovala, přijímala a tím i proměňovala.

Potud je vše smysluplné. 

Ovšem s posledními komnatami se mění chování protagonistů – ženy zotročují muže, vodí si je jako domácí mazlíčky, role se podivně otáčejí a není jasné proč. Ve finále se Modrovous, snad vyčerpaný tíhou vin, hroutí a následně umírá.

Zatímco Bartókova hudba s každou otevřenou komnatou stupňuje dramatičnost, navozuje náladu a nepostrádá vyvrcholení – ano, třeba takové, které klade otázky tím, že není dořečené do posledního detailu –  režijní záměr Daniely Špinar se během představení vytrácí a jde proti dílu samotnému. Režisérka nudně a nepřesvědčivě nastavuje dění a mělní silný příběh opery.  

A co víc, svými přílepky připraví diváka o příležitost prožít dílo, protože naprosto násilně a nelogicky zařadí ihned po skončení Bartókovy opery Kodályho Tance z Galanty. Prý postrádala v Bartókově díle katarzi a měla potřebu happyendu a dovysvětlení příběhu. 

„Rozhodla jsem se, že vytvořím dovysvětlení Modrovouse, jelikož nekončí úplně katarzně, ale spíše depresivně. Přidala jsem Tance z Galanty, patnáctiminutovou orchestrální skladbu od Kodályho, a vytvořila jakési vzkříšení, a tím i odlehčenější konec, který také lépe dokresluje mou ideu, že když muž ve svém hradě, ve svém srdci a mysli, přijme ženu, je to svým způsobem happyend,“ vysvětlila svůj režijní záměr Daniela Špinar

zdroj: OperaPlus, Olomoucká opera uvede Modrovousův příběh o vnitřním sváru a hledání identity

Kašleme na sdělnost hudby, kašleme na vyústění děje a v neposlední řadě kašleme i na diváka a jeho fantazii a příležitost ke kladení otázek a k hledání odpovědí. Na scénu, kde Judith drží tělo svého mrtvého Modrovouse, vtrhnou tanečníci a začnou jako poděsové křepčit na Kodályho hudbu Tanců z Galanty. Je to taková přehlídka toho, co všechno se místní balet naučil. I ptáčka/drona si přinesou. To se přece bude líbit, lidi mají tyhle novinky rádi! Vrchol trapnosti jen proto, že režisérce dílo připadá depresivní.  

Judith s oživeným/oživlým (neptejte se mě proč a jak – snad aby to mělo ten happyend) Modrovousem hledají útočiště před zběsilými “tanečníky z Galanty” právě v telefonní budce, která konečně našla svou pravou funkci. Co (údajně) nezvládl Bartók, s tím mu Špinar “pomohla”.  Přiznám se, že u tanců (jakkoli je Kodályho hudba skvělá) se už jen modlím, aby konec představení přišel rychle, protože žádnou telefonní budku, která by mě uchránila před tím, co se děje na scéně, nemám.

Jako o “maďarském večeru” mluvil o olomouckém nastudování dirigent Petr Šumník. Nechtěně tak vystihnul absenci přesvědčivých režijních důvodů pro spojení Bartókova Modrovousova hradu a Kodályho Tanců z Galanty. Jediným pojítkem se zdá být národnost použitých autorů a snad skutečnost, že Kodály byl původním adresátem Balászova libreta Modrovousova hradu. Zatímco ale Petr Šumník svému hudebnímu nastudování dostál, režisérka Špinar Bartókovu jedinou operu znásilnila, zabila a s ohledem na nepochopitelné zařazení Kodályho tanců, lze obrazně říci, že na Modrovousově/Bartókově hrobě ještě zatančila. 

“Maďarský večer” nicméně ukázal i olomoucká pozitiva. Palec nahoru patří Moravskému divadlu za to, že zvolilo do repertoáru tuto nelehkou, ale silnou operu. Ostatně v Olomouci se Modrovousův hrad v našich končinách hrál vůbec poprvé, to se psal rok 1960. Obdiv patří i oběma pěveckým představitelům –  David Szendiuch (Modrovous) a Radoslava Müller (Judith) zvládli své nelehké party přesvědčivě. Stejně tak přesvědčivě a dobře hrál i orchestr Moravského divadla Olomouc za řízení právě již zmíněného dirigenta Petra Šumníka. Mužské sbory byly slabší a toporné, ale to bývá bohužel bolest i větších divadel.

Modrovousův hrad v Olomouci je pro mne velkým zklamáním a přístup k látce považuji za přinejmenším nepokorný a násilný a to jak ve vztahu k Bartókovi a jeho opeře, tak k divákovi. Ego režisérky zvítězilo v tomto případě nad dílem samým a nepovažuji to za přínos, jakkoli se snažím pochopit její pocity a prožitky spojené s tranzicí, jíž prochází. 

Jsem proto nesmírně rád, že jsem mohl zažít citlivé, silné a velmi působivé uchopení Modrovousova hradu Davidem Radokem v roce 2016 v Brně. To byl vpravdě světový kus nastudovaný s pokorou a přitom velmi abstraktně a bez potřeby jakéhokoliv doplňujícího vysvětlování či nemístného a rozporuplného happyendu.

Moravské divadlo Olomouc | provedení 13.3.2023

režie: Daniela Špinar

Orchestr Moravského divadla Olomouc řídil Petr Šumník

choreografie: Daniela Špinar a Tono Ferriol

scéna: Lucia Škandíková

dramaturgie: Vilma Bořkovec

Modrovous: David Szendiuch

Judith: Radoslava Müller

Mužský sbor a balet Moravského divadla Olomouc