„A třeba umřít!“
Káťa
„Ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste, a nemůže dál.“
Elina
Dvě velké tragické Janáčkovy hrdinky, Káťa a Elina na prknech brněnského Janáčkova divadla. Dva zahraniční soubory, dvě režisérky. Dva mimořádné zážitky.
Život v kleci zvyků, starých představ o něm. Život na břehu obrovské řeky, která svobodně plyne a rozlévá se od obzoru k obzoru. Krátký život, jemuž smrt je vysvobozením.
Život bez hranic. Od věků do věků. Sen? Štěstí? Ne. Život řídký, protažený. Jako když se máslo namaže na příliš velký krajíc. Omrzí země, omrzí nebe, a člověk pozná, že v něm umřela duše. Smrt jako limita, která naplňuje život smyslem.
Festival Janáček.
Hudební svátek, který překročil hranice země. Oběma směry. Ví se o něm a přitahuje svou výjimečnou světovou úrovní i zahraniční návštěvníky a zároveň přiváží i světové inscenace. Provází ho jedinečná atmosféra. Opojná symbióza mezi diváky, inscenacemi a tvůrčími týmy.
A jaké tedy byly Káťa a Elina/Emilia?
Opět mimořádné.
Káťa Kabanová z Grand Théâtre de Genève (režie: Tatjana Gürbaca) přinesla poměrně jednoduchou scénu, vytvářející pevný a vlastně neměnný rámec Kátina života na ruském maloměstě. Mezi slabošským mužem, despotickou tchýní a hloupými pověrčivými vesničany. Vykořeněná. Odsouzená k utrápení se.
Dynamiku v tomto nastudování mají naprosto záměrně pouze jednající postavy, zbytek běží jako zpomalený, v posledním dějství pak zcela mechanicky opakovaný, němý film zvyků a všednodenní rutiny, která se pramálo stará o Kátino trápení a touhu po naplnění života. A z toho přežívání nikoho nevytrhne ani Kátina smrt.
Jen v okamžiku doteku duší – ne splynutí, ale doteku, který je předem odsouzen k nezdaru – a v okamžiku smrti vystupuje Káťa z toho vězení zoufalství a beznaděje. Podobně jako Jenůfa v brněnském nastudování Její pastorkyně opouští svou komůrku a vystupuje z životů, které se míjejí a žijí se vedle sebe, nikoli spolu.
Ženevské inscenaci vévodí silné hlasy a přesvědčivé herecké výkony. Snad jen Kabanicha Eleny Zhidkové z toho mistrovství vyčuhuje svou podivností. Její hlas je slabý, její herectví připomíná spíš člověka stiženého Parkinsonovu nemocí, než aby věrohodně popsalo despotickou tchýni, která řídí pevnou rukou domácnost. Představitelka titulní role Corinne Winters je excelentní, nádherná a opravdová Káťa. Skvělým partnerem je jí na scéně Aleš Briscein jako Boris. Velmi mimořádnou je též Varvara Eny Pongrac, která je silná, plná svěžesti a života. Podporující, chápající. Ostatně i sama režisérka v rozhovoru pro festivalové noviny přiznává, že Varvara je pro ni přesně ztělesněním těchto kvalit.
A v jejím režijním vedení a obsazení této role je to znát a to je dobře.
Jediné, co mi v nastudování chybí je ta síla závěru. Nelze jinak, vybavuji si nezapomenutelnou Carsenovu Káťu. (A Carsenovu mistrovskou režii si vybavím znovu u Věci Makropulos, o které bude druhá část.) Ženevská Káťa prostě na jevišti končí trochu rozpačitě. Složí šaty na břehu Volhy a odejde davem, který mechanicky opakuje svou rutinu činností. Mimoběžnost osudů Káti a Borise se tu nějak rozpustí v davu a mně je to zkrátka líto.
Věc Makropulos, moje opera z nejoblíbenějších, tentokrát v nastudování Velšské národní opery a režisérky Olivie Fuchs. Velmi klasické a přesto velmi povedené provedení. S výborným druhým dějstvím. Scéna ze šatny plné rudých květin, které se po děkovačce doslova musejí zametat je nesmírně silná. Ona to nemusí být šatna, on to může být také hrob. Je tu krásná práce se světly (Robbie Buttler).
Výměnu scény namísto přestávky mezi prvním a druhým dějstvím vyplnil Marc LeBrocq, představitel Vítka, vpravdě vtipným britským (velšským nebo snad jerseyským) humorem. Pravda, obešel bych se bez něj, ale musím přiznat, že se mu to povedlo důstojně a nebylo to na újmu představení. V tomhle intermezzu LeBrocq přiznal, že čeština je na zpěv pro Velšany obtížná. To se nedivím, ona si na ní trochu vylámala zuby i představitelka Eliny, španělská zpěvačka Angeles Blancas Gulin. I přes ty vylámané zuby však byla velšská Věc Makropulos mimořádná, mimořádná herectvím. O tom si snad mohou nechat zdát i některé činoherní soubory.
Scéna fungovala dobře až do posledního dějství. Tam mi připadalo, že došla invence. Neuvěřitelná síla posledních momentů opery končí v režii Olivie Fuchs tak nějak obyčejně. To tam je výborné svícení, herectví, silná výpověď, scénický nápad. Carsenova Elina odcházela na scénu do světla, Elina Olivie Fuchs se prostě jen zhroutí mrtvá do peřin. Ano, smrt je často velmi prostá vznešenosti a patosu, ale tohle chtělo zkrátka nápad a ten nepřišel.
Přiznám se, že na rozdíl od kritiků, jsem nebyl úplně nadšený zvukem orchestru. Ale zase srovnávám špičková provedení. Měl jsem nedávno možnost slyšet Věc Makropulos v podání Staatskapelle Berlin, kterou řídil Sir Simon Rattle a to byl panečku zvuk (ve vší úctě k pátečnímu provedení pod taktovkou Tomáše Hanuse a Orchestru Velšské národní opery).
Nicméně přes všechny výtky Janáčkova opera (byť obě představení byla zahraniční) opět potvrzuje, že na špičkovou operu se jezdí do Brna a myslím, že Janáček by byl na hudební Brno hrdý. Pro jeho odkaz tu dělají maximum. Za zmínku stojí i skvělá atmosféra během Festivalu Janáček. Vřelost a nadšení. Je to vidět jak v publiku, tak na scéně. A tak to má být.
Bravi tutti!
Festival Janáček Brno 2022
Káťa Kabanová | Leoš Janáček | provedení 13.11.2022
Grand Théâtre de Genève
Orchestre de la Suisse Romande | Tomáš Netopil
Režie: Tatjana Gürbaca
Scéna: Henrik Ahr
Světelný design: Stefan Bolliger
Kostýmy: Barbara Drosihn
Kateřina: Corinne Winters
Tichon Ivanyč Kabanov: Magnus Vigilius
Savjol Prokofjevič Dikoj: Tomas Tomasson
Boris Grigorjevič: Aleš Briscein
Marfa Ignatěvna Kabanová: Elena Zhidkova
Váňa Kudrjáš: Sam Furness
Varvara: Ena Pongrac
Věc Makropulos | Leoš Janáček | provedení 18.11.2022
Velšská národní opera
Orchestr Velšské národní opery | Tomáš Hanus
Režie: Olivia Fuchs
Dirigent: Tomáš Hanus
Scéna: Nicola Turner
Světelný design: Robbie Butler
Video design: Sam Sharples
Emilia Marty: Angeles Blancas Gulin
Albert Gregor: Nicky Spence
Dr. Kolenatý: Gustav Beláček
Vítek: Mark Le Brocq
Krista: Harriet Eyley
Janek: Alexander Sprague
Baron Jaroslav Prus: David Stout
Hrabě Hauk-Šendorf: Alan Oke