Májové časy, veselé hlasy, lidskému pokolení se zjevují, všeliké radosti, k srdečné libosti v tento čas se nám vyskytují. --- Václav Karel Holan Rovenský - Capella regia musicalis
Ultreia! --- starý poutnický pozdrav
Po vynucené přestávce se opět vrací poutníčkové na cestu mezi Sinutcem a Chrámci. Vše je svátečně vystrojeno jako kdysi dávno. Družičky se oblékly v bílé a růžové krajky – třešně, jabloně i prastaré tetky hrušně podél cest – všechny jsou vystrojeny na tu slávu, kdy zase půjde voňavý perník s tváří sv. Marka krajem zahrady Čech. V polích okolo Švestkové dráhy si skřivani po ránu mohou hrdélka roztrhat, jak se předhánějí ve zpěvu.
Švestková dráha
Letos zase jinak. Jedeme Švestkovou dráhou z Lovosic do Libčevsi. Ranní spoj sice má stavět díky péči pořadatelů v Sinutci, ale protože je dost času, vystoupíme dřív a půjdeme po trati. Abychom si užili cestu, třeba nové vymoženosti, které tu provozovatel trati AŽD nachystal, a taky se kochali krajinou. Švestková dráha, krásná stuha vinoucí se jednou z nejmalebnějších krajin Čech, byla odvržena jako neperspektivní. Vypadalo to, že zmizí nadobro. Nyní je to naopak přehlídka toho, jak může železnice vypadat, když ji někdo revitalizuje. Žádné zábradlové peklo, zrušená nádraží a chátrající domky. Nene, vše citlivě s ohledem na okolí vstává doslova z ruin. Drážní domky dostávají dřevěná okna, kolem jsou vysázeny jablůňky a jiné ovocné stromy, jak se na zahradu Čech sluší. Na nástupištích se využívají staré pražce. A přitom, protože je to zároveň testovací trať AŽD, se tu testují nové technologie. Dřívější motoráky, které se občas nerozjely, nahradily nové, byť repasované soupravy RegioSprinter od Siemens – Duewag z Německa.
Spoj vyráží po půl deváté z Lovosic. Je slušně nacpáno, neb ve Středohoří probíhá i nějaký chodecký či jaký závod v lezení na kopce, no a taky je příslib parádního počasí, takže kdo může, vyráží na výlet. Ve voze se k našemu překvapení krom krásných výhledů servíruje i káva a čaj a za příplatek třeba i pivo nebo víno. Dokonce je tu i nějaký věrnostní systém, který s radostí využívá paní přes uličku, libujíc si, že za odměnu vyrazí na Třebívlické vinobraní.
Setkání u kapličky svatého Víta
Když dorazíme ke kapličce sv. Víta, je už v plném proudu povídání Víta Honyse o historii kaple, léčivého pramene a také ostatních zajímavých kapličkách v kraji. Poutníků je letos kolem dvaceti. Plus jeden pes páně organizátora Kvapila. Pes zvaný Sherlock slouží k nahánění zbloudilých oveček, tam, kde nestačí doktorova trojiční poutnická hůl. No a taky se slušně plete pod nohy a udržuje tak poutníky v pozornosti.
Perník
A už se jde. Procesním tempem. Michal Pospíšil předzpěvuje, korouhev se třepotá ve větru a perník voní a voní. Nový je letos způsob nesení perníku.
Ono vůbec ten perník, to vám je už skoro na samostatný příběh. Medově sladký a hutný perník s vyobrazením evangelisty Marka. Každý rok trochu jiný obraz, vždy Marek, ale vždy jinak. A způsob nesení se letos také mění. Jako jsou sbírky liturgických předmětů, tak i na Svatomarkovském procesí se způsoby nesení a předměty k tomuto účelu sloužící, se proměňují. Věřím, že možná čase vznikne i muzejní expozice. Bude tam jistě i upravené hrablo na sníh, dvoumužné “máry” na Marka i letošní inovace inspirovaná nejspíš starými výjevy darovníčků z betléma. Evangelista Marek letos dohlíží na poutníky. Nehledí vpřed na cestu, to je úkolem Marka perníkonošce. Perníková ikona je nesena na dřevěném roštu na zádech nosičových. Poutníci tak mohou ke světci vzhlížet, opájet se jeho vůní, prosycovat se jí, aby nakonec, v cíli cesty, došlo k pravé theosi, tedy ztotožnění se s evangelistou. Jak jinak než konzumací. Stejně jako s eucharistií i s jedlou “relikvií” světce je nejlépe naložit jako s pokrmem.
Nosit perník krajinou. Nevídané!
Když se po procesí bavíme s Martinem Vokurkou, redaktorem Mosteckého deníku, který také zavítal letos na procesí, zmíní, že jej zaujal ten nevídaný fenomén, jak krajinou, kterou dnes snad vnímáme jako ateistickou, prochází skupina lidí pod Svatomarkovskou korouhví a s perníkem v čele a prozpěvuje u toho staré barokní nábožné písně. A to i přesto, že většina poutníků rozhodně nepatří k žádným přezbožným katolíkům.
Ano, pouť, ta opravdová, je skutečně mostem, který propojuje lidi napříč a lidi s krajinou. A věřím, že může propojit i s Bohem, i když to třeba poutníci tak nepojmenují. Píšu o tom asi pokaždé, ale je to tak, pouť to jsou vertikály i horizontály, to je vlastní úsilí se někam vydat i za cenu zaprášených bot a únavy. Na konci sice čeká sladká odměny v Chrámcích na statku u Syrovátkových, ale věřím, že jen proto to poutníci nedělají. To by si tam prostě dojeli autem a byla by to nuda.
I přitom zastavení u kříže za Kozly, tam u toho malebného políčka mezi rozkvetlými stromy, kde se zapichují křížky a žehná se polím, aby hojnou ourodu vydala a ku prospěchu byla, je vidět, že lidé ztichnou a pak s radostí zapichují křížky, které si předtím uvázali z klacíků a trávy. Ta hlína za nehty, vůně rozkvetlých stromů, pyl z pampelišek na botách, možná i otlačené nohy nezvyklé delší chůzi, to všechno spojuje a ukazuje směr. A to, že otčenáš odříká jen zlomek z poutníků, nevadí. Vzpomenu si přitom na Burešovu báseň Legendu z dýmu bramborové nati, kterou tak krásně a citlivě zhudebnil geniální Bohuslav Martinů. Panna Maria utekla zbožným z oltáře, sedí v polích jako obyčejná venkovanka, která sotva umí otčenáš i zdrávas. Najdou ji až chlapci s tvářema umouněnýma od popela. Ti se totiž umí dívat těma pravýma očima. Možná symbolicky procesí od křížku za Kozly vždy pokračuje právě mariánskými litaniemi – zdrávas Maria, aleleluja! Pros za nás svého syna.
S písní to utíká rychle a už poutníčci vstupují na nádvoří zámeckého statku v Chrámcích. Přivítání, požehnání domu a letos zase něco nového.
Tradice v obrazech
V zadní části v lihovaru je výstava několika velkoformátových fotografiií z nového projektu věnovaného českým krojům. Václav Šilha se svým týmem mapuje a fotí tradiční kroje Čech. Nádherně. Ano, budou mezi nimi u kroje českých Němců nebo spíš německy hovořících obyvatel Čech, protože ti zkrátka byli neodmyslitelnou součástí naší země, tvořili její kulturu, život i tradice. Projekt by měl být hotov snad někdy v roce 2024. Více si prohlédněte a přečtěte zde: TRADICEVOBRAZECH.CZ
Fotograf Václav Šilha a kameraman Jiří Vidman zavítali letos i na procesí a v Chrámcích se s nimi dalo krásně povídat a poslouchat neuvěřitelné příběhy. Když k tomu připojil své zkušenosti s pátráním po staré muzice i Michal Pospíšil, třeba o tom, jak rekonstruovali tempa starých písní z Horních Uher podle toho, jak se ten či onen tanec tančil, byla to dobrodružná cesta staletími. Otvíraly se staré truhly s poklady dávných staletí, škrobily se krajky, cinkaly staré turecké mince na šátcích a blýskaly se šupiny na krojích z jihočeských Blat. A bylo dobře.
Svatomarkovské procesí v Chrámcích zdárně došlo svého naplnění. U Marka (rozuměj perníku) došlo ke spasení a u lidu k proměnění a nasycení zástupů. Zkrátka bylo to vše jako obvykle a přesto zase jinak. A to je dobře.
Buď Bohu, svatému Markovi, pořadatelům i všem poutníkům a poutnicím sláva a dík za toto každoroční společenství! Amen.
Nad to vše i my souce rozumní stvoření tvé, tebe vychvalujeme, a s anjeli tvými duchy přečistými tobě aleluja spíváme. --- Václav Karel Holan Rovenský - Capella regia musicalis
Jako post scriptum připojím ještě další místa, která sice už nepatří k trase procesí, leč přesto jsme si je k procesí připojili a věřím, že to budeme dělat nadále. Ono to totiž ze Sinutce do Chrámců zase není žádná velká dálka a proto dojít až do Bíliny není na překážku.
Svatoblažejská pouť
Letos jsme ještě zašli do Lužice k ruinám kapličky sv. Blažeje. Podobně jako Sinutec, i zde býval oblíbený cíl poutí za uzdravení k zázračnému prameni. Kaplička na své vzkříšení nebo spíš pietní úpravu místa čeká. Je tu opravdu už jen pozůstatek. Pramen tu stále vyvěrá. Z obce téměř až ke kapli je vysázena nová alej. Sice tedy ne se stoprocentním úspěchem, ale uvidíme, jak se to tu bude vyvíjet dál. Svatomarkovské procesí by se vlastně dalo klidně chodit až sem. Bylo by to už sice náročnější, ale propojila by se dvě pramenná poutní místa v krajině.
Znovuzrozený hřbitov
Obvyklou, nezbytnou zastávkou na cestě je Chouč | Kautz a její hřbitov kolem kostela sv. Kateřiny. Ten se díky dobrovolnické péči proměňuje do krásy podobně, jako bývalý lobkovický zámek v nedalekých Mirošovicích. Po německu to píšu schválně, protože skutečnost, že na hřbitově je většina hrobů německých byla právě tím důvodem, proč byl hřbitov dlouhá léta zanedbáván a přehlížen.
Bořeň
Po kulturních zajímavostech je třeba neopomenout ani ty přírodní. Bořeň. Oblíbený výletní cíl. Monumentální, 539 metrů vysoký znělcový suk nad Bílinou. Nahoře ještě dokvétají koniklece a výhledy se tu nabízejí jak do malebné přírodní do krajiny s vesničkami a kopci Českého středohoří, tak na nějaký ten industriál Krušnohorské pánve – elektrárny v Počeradech a Ledvicích a velkolom Maxim Gorkij – na ten ještě máme po dědovi památeční štampelky se zlatou kresbou rypadla – dnes důl Bílina. A také tu uvidíte umělou krajinu důlních a rekultivačních inženýrů – obří Radovesickou výsypku. Obraz krajiny a jejích osudů je tím složen do celistvější mozaiky.
Tak zase za rok, kolem svátku svatého Marka, přijďte.
Poděkování:
V textu byly použity krom mých i Vláďovy fotografie (VNV), fotografie Martina Vokurky z mostecké redakce Deníku, materiály Honzy Kvapila ze spolku Středohoří sobě a fotografie z portálu www.cimiterium.cz
Děkuji.
Zúčastnili jsme se již poněkolikáté. Je to pokaždé jiné a pěkné. Vřele doporučuji, je to skvělá příležitost poznat zas něco jiného. Velké poděkování patří pořadatelům, hlavně panu Kvapilovi a paní Syrovátkové.
Už se těšíme na příští rok 😁 👍.