Včera jsem končil environmentálním káráním aniž jsem tušil, že dnes začnu smeťákem. Jak radostný pocit jsem dnes zažil, když jsem uviděl u horské bystřiny smeťák, se vypovědět nedá. Smetiště značí, že za další zatáčkou musí být vesnice, tedy konečná dnešního náročného a dobrodružného loučení s Kavkazem. Čauky! To může být pozdrav, ale taky je to krásná hora, kolem které jsme dnes lezli. Mělo by se to asi psát Čaukhi. Důležité je to „kh“. Prý jsou to takové místní Dolomity.
Hora je složená z několika věží chránících průsmyk do dalšího údolí. Věže se tyčí do výšky 3842 metrů a že polezeme skoro kolem, jsem netušil. Stálo to za to. Cestu jsme museli občas hledat, neb značení se nekoná, nebo koná nepotřebně či zmatečně. Z průsmyku, což je poměrně rozlehlá planinka někde kolem 3200 m, se otevírají rozhledy na okolní čtyřtisícovky a samozřejmě i na Mkinvartsveri, která má, jak jsme zjistili, nejen bílou čepici, ale i apartní ledovcový šál. Ten včera nebyl tak pěkně vidět, protože když stojíte u ledovce, nevidíte za roh (viz včerejší horské poučení). Podle mapy měla z průsmyku do vedlejšího údolí vést cesta. Bohužel to bylo pouze zbožné přání kartografovo. Ale i tak jsme to slezli. Sníh, jemná břidličná suť a suťové pole. Dole pak ještě brodění potoka. Výhledy byly ovšem luxusní, byť moje nohy protestují, když to píšu. Dole v údolí se nám podařilo ignorovat hraniční kontrolu, nějak nám nedošlo, že za kopcem je Putinovo, ale vojáci byli natolik líní a užívali si podvečerního slunce, že po nás ani nestříleli. A závěr? Ten už znáte…