Modrovousův hrad | Očekávání | ND Brno

Jak napsat, že v Brně mají výbornou operu a neopakovat se? Mám totiž pocit, že to píšu dost často. Inu, třeba…
Odstartujte podzimní deprese! Vydejte se na Modrovousův hrad a Očekávání do ND Brno. Brňáci už mají zkušenost se spojováním menších operních kusů do jednoho skvělého večera. Zatímco spojení příběhů Gilgameše a Didony s Aeneem, tedy hlavně Martinů s Purcellem, může na první pohled působit nezvykle, spojení Bartóka a Schönberga už je v pohodě i na první pohled. A na ten druhý ještě víc. 
Modrovouse znáte jako pohádku. Já si jako malý myslel, že poučení z příběhu je: nelez, kam nemáš. Tak tohle bude u Bartókova Modrovouse asi ten nejméně pravděpodobný výklad. A jaký je ten správný? Bůh suď.
V opeře, mimochodem zpívané v maďarštině, hrají dvě postavy a vlastně nevím, která je ta hlavní. Modrovous nebo Judita? Nebo žádná a je to jen Modrovousův sen, nebo je to celé o mně/ vás.
„Posaďte se a dívejte se, dámy a pánové. Jenže kde je jeviště, před náminebo v našem nitru?“ Postupně vcházíme do hradu, jehož stěny se před námi rozestupují, nad vším visí ve vzduchu úzkost a přesto nás touha pohání dál. Je to láska z milosti, touha proměnit druhého, touha po radosti a splynutí? Je Modrovous chladný a krutý, nebo na jeho srdci zůstávají šrámy, které zdánlivě mizí jako hra světel a stínů, když Modrovous drásá stěnu, ale přesto zůstávají jako praskliny na „dveřích komnat? Jak prozírá Judita, zdá se, že i Modrovous dochází poznání nevyhnutelného konce. Už u jezera slz se odhalování komnat láme. Ne, ani mučírna ani zbrojnice, ba ani šperky neměly tu sílu jako nachová mračna a bílé jezero s nehybnou hladinou. A nakonec? Tajemství je odhaleno, leč Modrovous obléká svůj šat a Judita mizí v obrazu, snění, vzpomínce. Její teď budou všechny noci a „navždy bude už noc…“
Úchvatná scéna, výborné herecké i pěvecké výkony. Kdyby jiní zpěváci zvládali v disponovaném stavu to, co údajně indisponovaná švédská mezzosopranistka Katarina Giotas, jako Judita, blaze by bylo posluchačům. K tomu Anders Lorentzson jako skvělý Modrovous.
Přestávka, divák má šanci tady, na rozdíl od života, odpočinout. Ti, kteří čekali pohádku nebo něco jiného se vytratí. Ti odolní zůstávají.
Jak bylo řečeno v lektorském úvodu, Schönberg prý prohlásil, že jeho hudba není krásná. Nu, není. Je úsečná, strhující do víru pocitů, tu libých a krásných, tu plných zoufalství a bezmoci, temné hrůzy a krve. Takových,které známe. Je to velmi niterné, sdělné a mnohokrát to je, jako kdyby vám zničeho nic strčili zrcadlo, ne před tvář, ale před duši. Očekávání je směsice útržků vět, pocitů, které skládají příběh a otvírají nové otázky… Hrdinka je jediná a Schönberg jí nedá vydechnout. Sen či bdění, odchod či návrat, touha, nevěra, vášeň, bolest. Celé to formuje hudba a výtečná Katarina Karnéus.
Když spadne opona a vy zavřete na chvíli oči a pak se duchem vrátíte do divadla, musíte tleskat a volat bravo.
Jo a na závěr mě napadlo, už jsem vám říkal, že v Brně mají výbornou operu?